Rozhodnout se pro přátelství s Bohem

Text k zamyšlení u příležitosti 6. neděle v mezidobí | 16. února 2014

Největším problémem, který lidé ve svém životě řeší, je problém zla. Setkáváme se s ním na každém kroku. Jednak je to zlo přirozené – nemoc, bolest, smrt. S tím se ještě nějak smířit dokážeme. Jsou to následky prvotního hříchu. Dědictví, které nás vzdálilo od Boha. Pak je zlo horší – mravní, kdy se sami lidé dopouštějí zla. Utiskování, okrádání, křivdy či zabíjení. S takovým jednáním se neumíme smířit. Vnucuje se tedy otázka: Proč to Bůh dopouští? Proč tomu nezabrání? Dnešní první čtení praví, že „Bůh je všemohoucí a všechno vidí, zná každý lidský skutek.“ Zná tento svět skrz naskrz. Zná minulost, přítomnost i budoucnost. Podobá se člověku, který stojí na vysoké věži a vidí pod sebou cestu. Jdou po ní za sebou tři lidé – jeden vzadu, druhý uprostřed, třetí vpředu. Pro toho, kdo je uprostřed, je ten vzadu minulostí, ten před ním je budoucnost. Ale ten, kdo stojí na věži, vidí všechny tři jedním pohledem. Tak vidí Bůh minulost, přítomnost i budoucnost. Ano, Bůh ví, co bude zítra, jak se zítra rozhodneme, kdy a jak zemřeme a zda budeme spaseni.

Tato představa nám možná nažene hrůzu. Má vůbec smysl se snažit, když je všechno již předem známo? Má. I když Bůh zná naše rozhodnutí, dává nám zároveň možnost toto rozhodnutí uskutečnit a nést za něj také odpovědnost. V prvním čtení se říká: „Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným.“ I když Bůh ví, jak se rozhodneme, ponechává naše rozhodnutí na naší svobodné vůli.

To nejcennější, co máme, je možnost neustále se rozhodovat pro přátelství s Bohem. Ostatně, k tomu nás vybízí evangelium. Aby každé naše dobré počínaní, každé plnění Božích přikázání vycházelo z našeho srdce. Ne jen z povinnosti. Bůh vidí do srdce a naším úkolem je stále znovu a znovu se rozhodovat pro dobro a bojovat proti zlu. A když se rozhodneme pro realizaci Božího plánu, učiňme tak z celého svého srdce.

Setkal jsem se se svědectvím jednoho starého kněze. Má osmdesát tři let a je to novokněz. Když byl malý, zemřel mu otec a on zůstal sám se svou maminkou. Ta ho v devíti letech poslala pracovat k sedlákovi. Sedlák ho postavil za býčka a měl něco zaorávat. Býček se ale něčeho polekal, nějak se posunul a vše se dělo zcela naopak. Sedlák to viděl a chlapce bičem zbil. Ten utíkal k mamince, ale ta mu řekla: „On to s tebou myslí dobře. Vrať se a pracuj dál.“ A tak neměl zastání. Tatínek zemřel, maminka se ho nezastala, ze sedláka měl obrovský strach. Jediné řešení, které ho napadlo, bylo zastavit se v kostele a všechno tam Pánu Ježíši povykládat. A jak chodil k sedlákovi, chodil i se stále větší důvěrou před svatostánek. Čím byl starší, tím hlubší bylo jeho přátelství s Ježíšem. Nakonec se tedy rozhodl, že se stane knězem. Když se ale rozhodl pro měšťanku, přišli nacisti. Po válce si udělal maturitu, ale komunisti zavřeli semináře a jeho vyhnali. Zpovědník mu tedy poradil, aby se oženil a vychoval děti. Tak se oženil. Po revoluci vystudoval na trvalého jáhna. Když doopatroval manželku, zemřela před dvěma lety, nabídl mu jeho biskup, že ho vysvětí na kněze, aby sloužil v domově důchodců.

I když tento člověk zažil mnoho zla, zklamání, byl jeho život nesen přátelstvím s Ježíšem, které se zrodilo už v srdci devítiletého dítěte. Možná nám chybí ty těžkosti života, bída a strach, abychom se k Bohu opravdu z celého srdce obrátili. Utíkat se ale k Bohu jen na základě strachu také není nejupřímnější. Ať jsme v jakékoli situaci, přicházejme za Ježíšem – za nejlepším přítelem našeho srdce. Jen v tomto vztahu můžeme prožít naplněný život. A k tomuto přátelství veďme i naše nejmenší.