Církev je svatá

Text k zamyšlení u příležitosti 16. neděle v mezidobí | 17. července 2011

Církev je svatý Boží lid. Nejeden člověk, když slyší tuto větu z katechismu, si řekne: „To přece není pravda!“ Co na to říci? Nejprve si musíme uvědomit, že svatost není dílem člověka, ale darem, který dostáváme od Boha.

Jak tomu rozumět? Představme si takový boholidský dialog.

Bůh a člověk se dívají na svět. Tu si člověk povzdechne: „Samí hříšníci.“ Bůh to slyší a oponuje: „Kdepak, samí světci.“ Člověk se tomu diví a říká: „Pane Bože, podívej se pořádně! Samá lež, krádež, násilí, nevěra, pýcha a nactiutrhání, kde vidíš nějakou svatost?“ A Bůh na to odpovídá: „Člověče, ty vidíš jen to, co je či bylo, ale já vidím to, co může být! Ty vidíš zjevnou nespravedlnost, ale já vidím v každém potenciální (možnou, blížící se) svatost. Ty vidíš svět poznamenaný hříchem, já svět vykoupený milostí. Ve světě je nejen hřích, ale skrze církev (Kristovo tělo) také má milost, která působí svatost.“

Proto o církvi platí, že je hříšná (poznamenaná světským životem) i svatá (vykoupená Kristem) zároveň. Příběh nám nastiňuje, jak nás může vidět Bůh. Ale jak vidíme sebe my? V duchu dnešního evangelia můžeme tuto otázku přenést do obrazu: Jsem pšenice nebo plevel? Rostu, abych přinášel užitek, nebo jen stíním a zabírám místo? Po pravdě musíme přiznat, že se někdy stáváme plevelem. Ale i v takové chvíli v nás Bůh vidí pšenici! My hřešíme, ale Bůh nám odpuštěním (milostí) navrací svatost!

Někdy jsme smutní, když vidíme, co jsme všechno pokazili. Ale Bůh nám nabízí radost, protože vidí, kolik dobra můžeme vykonat. Když si toto všechno uvědomíme, svatost už pro nás není vzdálený pojem, který se nás netýká. Naopak je to cesta, jak prožít život, který máme před sebou. A tato cesta svatosti není složitá, i když není ani snadná.

Jak se otevřít daru svatosti? Můžeme se inspirovat svatým Bonaventurou. Jeho myšlenky by se dali shrnout do pěti základních bodů.

1. Dělej to, co máš, tak, jak máš.

„Dokonalost života nezáleží ve velké učenosti, ani v rozjímavé modlitbě, ani ve vznešených výkonech v oblasti duchovního povolání, ale ve svědomitém plnění každodenních povinností a ve vykonávání obyčejných věcínevšedním, dokonalým způsobem.“

2. Nerozumuj, ale miluj!

„Má-li však být přechod (ke svatosti) dokonalý, je třeba zanechat veškeré rozumové činnosti a v nejvyšším vzplanutí lásky být unešen a přeměněn v Boha.“

3. Vzývej, volej Ducha svatého.

„Ale to je hluboké tajemství, které nezná nikdo, než ten, komu se toho dostane, a dostane se toho jen tomu, kdo po tom touží, a touží po tom jen ten, koho zapálí až do morku kostí oheň Ducha svatého, který Kristus seslal na svět.“

4. Pevně se přimkni k Bohu.

„Zkoumáš-li však, jak se to děje, ptej se milosti, a ne nauky, touhy, a ne rozumu, vzdychání modlitby, a ne horlivosti v četbě, ptej se Ženicha, a ne učitele, Boha, a ne člověka, temnoty (utrpení a bolesti, která přivádí k Bohu), a ne jasu; neptej se světla, ale ohně úplně spalujícího a unášejícího k Bohu zcela zvláštním pomazáním a žhoucím planutím lásky. Tímto ohněm je Bůh sám…“

5. Umři světu a naroď se s Kristem pro Boha. (Žij svůj křest.)

„Zemřeme tedy a vstupme do temnoty, uložme mlčení starostem, žádostem a fantazii. Přejděme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci. Pak můžeme říci s Filipem: To nám stačí. Slyšme s Pavlem: Stačí ti moje milost. Plesejme s Davidem: Touhou hyne mé tělo i duše, Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl. Požehnán buď Hospodin navěky! Staň se, staň se!“

Buďme jako Panna Maria, která je ozdobou církve a učitelkou svatosti. Říkejme s ní Bohu: Jsem služebnice (služebník) Páně, ať se mi stane podle slova tvého… Jako hříšníci přijímejme Krista, vtělené slovo Boží (v modlitbě a svátostech), a s jeho pomocí kráčejme cestou svatosti. I kdyby se to nedařilo hned, nezoufejme.

Jako růže má nejprve trny a pak až květy i člověk má nejprve hříchy a pak až vonné květy ctností. Každá generace si tento růst musí prožít znovu od začátku až do konce. Svatými se nerodíme, ale stáváme. Proto i církev tvoří hříšníci, lidé v procesu obrácení i světci. Je na nás, kterou skupinu dnes, zítra a dalších dnech v církvi rozšíříme.