Církev je viditelná i duchovní

Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí | 1. září 2013

„Pozemská církev je zároveň společností vybavenou hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo. Je církví obdařenou nebeskými dary. Viditelné shromáždění i duchovní společenství. Je vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra“ (KKC 771).

Jednoho dne, když se opat s mnichy bavil o církvi, položil jim otázku: „Představte si církev jako ledovec, ze kterého je deset procent vidět a devadesát procent je skryto. Co myslíte že je tou viditelnou a co tou skrytou částí? Mniši se poradili a za chvíli přišli s odpovědí: „Vidět je papež, kněží, vidět jsou kostely.“ „A všechno ostatní: věřící, mniši, řeholníci ve školách, nemocnicích, na misiích, jsou asi ta skrytá část, protože se o nich moc nemluví.“ „Kdepak, to všechno je pořád těch deset viditelných procent,“ opravil je opat. „A co je tedy těch devadesát procent skryté církve?“ chtěli vědět mniši. „To je Bůh a nebeské království.“

Je potřeba si s pokorou přiznat, že známe jen nepatrnou část církve, kterou vidíme v našem světě. Jen velmi málo víme o těch, kteří tu byli před námi a jsou nyní s Bohem. Občas se objeví nějaký odlesk té Boží části církve, stane se zázrak na přímluvu Panny Marie či některého ze světců. Pro nás je to povzbuzení ve víře v existenci nebe. Ujištění, že je mezi námi a nebem vztah. My pomáháme duším v očistci a svatí v nebi zase nám. Někdy si uvědomíme, že se díky církvi setkáváme s Bohem – že můžeme skrze svátosti zakoušet jeho moc. Ve společenství modlitby objevovat jeho blízkost, skrze studium Písma jeho krásu. Ale i přesto všechno je pro nás tato část církve velkým tajemstvím.

Nevěřícímu se může církev jevit jako studna. Na první pohled vidí jen kamennou zídku kousek nad zemským povrchem. Mnohdy kameny nevypadají nijak vábně, a tak ho ani nenapadne zkoumat její hlubinu. Přitom všichni víme, že právě v hloubce se skrývá bohatství takové studny. Lidé kolem nás ale vnímají jen řekněme mediální obraz církve. Podobají se pak vyprahlým poutníkům, kteří v poušti kolem studny obcházejí, ale vody se z ní nenapijí. Sužuje je tak ta nejhorší žízeň světa: žízeň po skutečné pravdě, opravdové lásce, po naději a po smyslu života.

Co s tím? Zde se otevírá úkol pro každého z nás. Aby žíznivý poutník našel odvahu se ze studny napít, musí se najít někdo, kdo mu dá příklad. Kdo začne čerpat z hlubiny… Tímto není nikdo jiný než my sami. Když ale sami budeme jen „obcházet zídku“, nedodáme odvahu ostatním. Kéž dokážeme církev milovat jako jedinečné Boží dílo, které ani brány pekel nepřemohou. Kéž dokážeme být vděční za všechna dobra, která skrze služebníky církve, ale i mé bratry a sestry přicházejí. Kéž žijeme s vědomím, že se nejedná jen o chatrnou část zídky či deset viditelných procent ledovce. Ale že skutečná láska k Bohu se rodí z ponoření se do tajemství, které nelze vidět letmým „prvním pohledem“, ale tím, že mu věnuji svůj čas.