Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Dala víc než všichni ostatní

Text k zamyšlení u příležitosti 32. neděle v mezidobí (Mk 12,38-44) | 11. listopadu 2018

Minulou neděli jsme rozjímali o lásce k Bohu a bližnímu. Dnes na to můžeme navázat. Říkali jsme si, že kdo miluje, chce milovanému udělat radost. Dnešní evangelium nám ukazuje chudou vdovu, která dá dvě drobné mince (dvě lepty = řecké označení tehdejší nejmenší židovské mince) na chrám, a Krista, který si tohoto zdánlivě nepatrného skutku všímá a velice ho oceňuje. Ježíš nám odhaluje, že Bůh vidí každý dobrý skutek a dobře vnímá i všechny okolnosti, za kterých ho vykonáme. Když jsme unavení, a přesto se pomodlíme, když spěcháme, a přesto se zastavíme a pomůžeme, nebo jsme rozladění, ale překonáme se a promluvíme vlídné slovo, v těch chvílích se na nás Kristus usmívá jako na tu vdovu a říká: „Teď jsi dokázal(a) velikou věc.“ Kéž nás toto vědomí povzbudí podobně jako příběh, který se k dnešnímu tématu vztahuje.

Opat pravidelně navštěvoval sirotčinec a někdy i říkal dětem pohádky před spaním. Inspiroval se Biblí a když jim vyprávěl o chudé vdově, která dávala do pokladnice pár mincí, děti se zeptaly: „A proč ta paní dávala ty penízky do pokladnice?“

Opat se usmál a odpověděl: „Jedna pohádka vypráví, že když tato vdova zemřela, ozvalo se cinkání a všechny ty drobné mince, které po celý život vhazovala do chrámové pokladnice, vysypal Pán Ježíš z nebe na zem a vytvořil cestičku, po které vdova vystoupala do Boží otevřené náruče. Viděli to jiní a chtěli toho také využít, ale cestička se pod nimi propadla, protože byli obtíženi lakotou, sobectvím a jinými různými hříchy.“

Děti se zamyslely a zazněla další otázka: „A jak věděla, že se z těch penízků stane cestička do nebe?“

Opat pokýval hlavou a pravil: „To nevěděla. Dávala mince, protože chtěla udělat dobrý skutek. A ta cestička pak byla pro ni krásným překvapením. Takovým připomenutím, že Bůh naše dobro vidí a nezapomíná.“

„A co když někdo nemá vůbec žádné peníze?“ ptaly se děti. I na to znal opat odpověď: „Byl jeden člověk, který neměl nic, jen dobré srdce. Ale koho viděl, tomu pomáhal. Zvláště pak starým a nemocným. Když umřel, poslal mu Pán Ježíš všechny tyto lidi z nebe naproti a on v jejich doprovodu vstoupil do nebe jako nějaký král.“

To se dětem líbilo, ale jeden chlapec se zeptal: „A co když někdo ani nepotkává lidi?“ „I to se může stát,“ přitakal opat. „Jeden poustevník žil v lese mezi vesnicemi. Byl tak chudý, že neměl ani hodiny. Ale kdykoli zvonily zvony, pravidelně se modlil. Když umřel, byla právě noc a veliká tma. A tak nechal Pán Ježíš rozeznít zvony nebeského města, aby po jejich hlase duše poustevníka bezpečně trefila tam, kde ji čekala věčná odměna.“

Když se děti nadechly k další otázce, opat je rychle předešel a s úsměvem pravil: „A jestli chceme do nebe dojít i my, musíme se na to pořádně vyspat. Jen tak budeme mít dost sil na modlitbu a konání dobrých skutků. Tak vám přeji krásnou, dlouhou dobrou noc.“

Podstatou příběhu je připomenutí, že je nebe a že je připraveno pro všechny, kdo ho chtějí dosáhnout. Kristus nám ho otevřel svou obětí a my mu odpovídáme a projevujeme vděčnost svou modlitbou a konáním dobra. Je to krásný způsob, jak se připravovat na setkání s ním na věčnosti. Nepotřebujeme k tomu nic. Ani bohatství, ani postavení, ani slávu. Jen dobrou vůli chtít milovat a konat dobro. Kéž se nám to daří.

68 Total Views 6 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nejbližší akce