Příprava na Boží soud

Text k zamyšlení u příležitosti 33. neděle v mezidobí (Mk 13,24-32) | 18. listopadu 2018

V rozhovoru s jedním atletem se ptali: „Co všechno musí člověk udělat, aby dosáhl úspěchu?“ Atlet se usmál a odpověděl: „No, prvním krokem je naučit se chodit a druhým je pak běhat a běhat, dokud není první v cíli.“

Když se dnes v evangeliu hovoří o slavném příchodu Krista, můžeme si položit otázku: „Co máme udělat, abychom dosáhli cíle svého bytí a byli připraveni na život věčný v nebi?“ Odpověď křesťanství je jasná: „Máme se naučit milovat, a pak vytrvat v lásce, dokud nedospějeme k cíli svého života, k setkání s Bohem na věčnosti.“

Co dělat proto, aby se nám to podařilo? Inspirovat se můžeme příběhem:

Jeden člověk přišel za opatem a zeptal se: „Slyšel jsem, že podle toho, kolik je válek a katastrof, bude brzy konec světa a Bůh to tu přijde postavit do latě. Co mám dělat, abych na tom jeho soudě obstál?“ Opat se zamyslel a pravil: „No, víte, existuje jedna mimořádná modlitba, která nás má na tu chvíli připravit. I já se ji pravidelně modlím a měl by se ji naučit a modlit každý, kdo chce, aby to s ním dobře dopadlo.“ Muž se zaradoval: „Jen jedna modlitba? To zní dobře! Co je to za modlitbu?“ Opat udělal kříž a řekl: „Gratias ago tibi, Domine Deus, quia diligis me.“ Muž si modlitbu nechal přeříkat slovo po slovu, pečlivě si ji zapsal a pokračoval otázkou: „A kolikrát se to mám pomodlit, aby to zabralo?“ Opat na něho pohlédl a vážně pravil: „Modlete se ji tak dlouho, až ji pochopíte a z celého svého srdce jí uvěříte a ji přijmete.“ Muž začal nahlas přemýšlet: „Až ji pochopím? Až jí uvěřím? Až ji přijmu? A co vlastně slova té modlitby znamenají?“ „Pane Bože, děkuji ti, že mě máš rád, že mě miluješ,“ usmál se přátelsky opat.

Co máme dělat, abychom byli připravení na setkání s Kristem? Jak už jsme si řekli: Naučit se milovat a v lásce vytrvat. A první, nejdůležitější krok na této cestě, je pochopit a přijmout, že nás Bůh miluje. Takové, jací jsme. V naší slabosti a hříšnosti. Na tomto poznání máme vystavět od základu svůj život. A modlitba, ve které děkujeme za Boží lásku, není, jak jsme pochopili, nějakým kouzelným zaříkávadlem, ale obsahuje podstatu našeho postoje k Bohu. Postoje, který musí ze slov vstoupit do života.

Že jsme milovaní Bohem, je krásná věc. Ale jak se pozná, že i my Boha skutečně milujeme? Tím, že prožíváme duchovní život s radostí. Těšíme se na mši svatou, na modlitbu, na čtení Písma, protože je to pro nás setkání s nejlepším přítelem. Není nám zatěžko pomáhat druhým, protože vnímáme, že tím sloužíme Kristu, který se z lásky k nám stal služebníkem všech. Láska nám dává sílu bojovat s pokušením. S její pomocí trpělivě překonáváme starosti a trápení. Neseme kříže, pod kterými bychom se jinak zhroutili.

Svatý Jan od Kříže říká: „Až nastane večer našeho života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“ Milovat je snadné pro toho, kdo je milovaný. Kdo se setkává s láskou a otvírá jí své srdce. „Gratias ago tibi, Domine Deus, quia diligis me.“ „Pane Bože, děkuji ti, že mě miluješ.“ Kéž tak začíná i končí každý náš rozhovor s Bohem. Kéž toto poznání pronikne naši mysl, srdce a prostoupí a ovlivní celý náš život.