Dar daný ve křtu

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Křtu Páně (Mk 1,6-11) | 7. ledna 2018

Pokoj plný vážně nemocných a umírajících, park obsazený bezdomovci či věznice, kde si odpykávají trest zločinci odsouzení za těžká provinění. To všechno jsou místa, kam bychom neradi vstupovali a kde bychom neradi pobývali. A když už, tak bychom k tomu museli mít hodně vážný důvod. Proč to říkám?

Musíme si uvědomit, co dnes slavíme. Ježíš vstoupil do vod Jordánu, aby uzdravil naši slepotu a hluchotu, které nám bránily poznat Boha. Vstoupil do vod Jordánu, aby nám dal možnost stát se Božími dětmi, které mají přístup do Otcova domu. Vstoupil do vod Jordánu, aby nás vysvobodil ze zajetí hříchů a smrti. Syn Boží se ponížil, aby nás povýšil. Sestoupil mezi smrtelně nemocné vyhnance, uvězněné v hříchu a smrti, aby nás zachránil. A to z jediného důvodu. Protože nás má rád. To je veliká událost a radost, kterou dnes slavíme a za kterou děkujeme.

Ježíšův křest v Jordánu není podstatou našeho křtu. Ale je začátkem Ježíšovy náročné cesty, na jejímž konci je vítězství. Z toho – z Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání – pak plyne dar našeho křtu. Křtem v Jordánu ale už poodhaluje veliké tajemství o Bohu, který se zde zjevuje jako Otec, Syn a Duch Svatý. Bůh vstupuje do dějin, představuje se celým svým jménem a nabízí nám přátelství a velké milosti.

Ježíš přijímá křest Janův, aby začal svůj veřejný život, aby naplnil úkol, který přijal od Otce. My přijímáme křest Kristův, nejen vodou, ale i Duchem Svatým, abychom byli jeho a naplnili úkol, který nám on svěřuje. Toto poslání a obdarování však často zůstane nepřijato, „nerozbaleno“, jako semínko nového života, kterému není dopřáno vzrůst.

Při křtu zaznívá příslib Božího vyvolení: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera.“ A rodiče a kmotři jménem dítěte slibují samotnému Bohu, že toto dítě přivedou k přátelství s Bohem. Jde o nesmírně důležitý úkol, ze kterého jednou budeme skládat účty.

Proč je ale tolik rodin, kde rodiče své děti k Bohu nevedou? Protože jsou sami od něho daleko. Představme si situaci, kdy rodiče dají svým dětem veškeré své bohatství, a děti je vzápětí odloží do ústavu. Asi bychom se nad tím pohoršovali. A jak to musí vnímat Bůh, když nás zahrne svým bohatstvím, přijme nás ve křtu za vlastní a my se k němu otočíme zády, protože máme „důležitější“ věci? Je to nejen velký nevděk, ale i naše vlastní hloupost, protože se připravujeme o laskavou pomoc milujícího Boha.

Položme si dnes otázku: „Jak jsem na tom já? Jak žiji tento velký dar, že jsem od křtu Božím dítětem, že jsem důležitý, ba dokonce nenahraditelný, že mám v Božím království poslání, že jsem dostal důvěru? Jak využívám všech pokladů, které mi Bůh dal nejen ve křtu, ale kterými mě chce denně v konkrétních radostech a starostech zahrnovat?“

Po celou dobu vánoční jsme si vysvětlovali podstatu Boží lásky k nám. Rozhodněme se s tímto Bohem spolupracovat a každý den vděčně přijímat jeho dary. Ne proto, že musíme, ale proto, že chceme.