Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Dávám vám sebe

Text k zamyšlení u příležitosti 18. neděle v mezidobí | 2. srpna 2015

Přišly narozeniny a Petr se vracel domů z dvoudenního pobytu u babičky. Těšil se jako nikdy předtím, protože mu rodiče slíbili, že od nich dostane ten nejkrásnější dárek, jaký si může člověk přát. Vlak kodrcal a Petr si představoval, co to asi bude. Že by nový počítač, nebo televize s play stationem? Mohli by mu taky koupit hifi věž a vypolstrovat pokojík, aby mohl na plné pecky poslouchat své oblíbené kapely. To by se za dva dny, co byl pryč, dalo stihnout. Cestu z nádraží zvládl v poklusu a už zvonil zadýchaný u dveří. Ty se po chvíli otevřely. Stáli za nimi máma s tátou. To bylo první překvapení, protože táta ho obvykle vítal od blikající obrazovky počítače. Druhá věc, které si hned všimnul, byla, že neslyší televizi, která většinou hlasitě hrála z obývacího pokoje. Doma byl klid. Petrovi se rozbušilo srdce očekáváním. Rodiče určitě nové věci nechali vypnuté, aby je mohl sám spustit. To je od nich hezké, pomyslel si, když si shodil kabát a umýval ruce. Pak konečně vstoupil do obývacího pokoje. Rozhlédl se a znejistěl. Televize i počítač zmizeli a zbylo po nich jen prázdné místo. Zašel tedy do pokojíku, ale hifi či play station nikde. Zaraženě se posadil do kuchyně ke stolu. Máma naservírovala večeři, dort, ale stále žádné dárky. Petr se tedy osmělil: „Říkali jste, že pro mě máte nějaký krásný dárek, tak už mě nenapínejte,“ žadonil. Tu ho rodiče vzali za ruce a řekli: „Od této chvíle ti dáváme sebe. Svůj čas, svou pozornost, svoji lásku. Budeš pro nás na prvním místě. Budeme si spolu povídat, tvořit, bavit, sportovat, chodit na výlety a poznávat svět. Milujeme tě a chceme s tebou, dokud to jde, prožívat krásné chvíle.

n_268

Kdo máte děti, určitě si teď živě představujete, jak by váš potomek na takový dárek reagoval. „Život bez televize, bez počítače…? To přece nemyslíte vážně?“ Přinejmenším se nad tímto příběhem můžeme zamyslet a nechat se alespoň v něčem inspirovat.

Podívejme se ale na evangelium, kde se dějí podobné věci. Lidé v Kafarnaum uvažovali prakticky. Jejich předkové dostávali čtyřicet let manu a křepelky. To byl pro ně dobrý příklad Boží péče. Ale nějaké sdílení a láskyplné přebývání? Na to nemají čas.

Čas ale běží a Ježíš ví, že má pár měsíců do své smrti. Musí tedy být s lidmi a naučit je znát a milovat Boha Otce. Miluje všechny ty muže, ženy a děti, které ho obklopují, a proto na ně naléhá, aby mu otevřeli srdce a věnovali čas. „Myslete na svou spásu,“ volal Ježíš. „Neusilujte o to, co pomíjí, ale o to, co vede k věčnému životu.“

I nám utíká čas. Nikdo neví, kolik máme ještě času k přebývání s Bohem, s blízkými. Přitom je třeba budovat vztahy, které mají význam pro věčnost.

Když přicházeli do Afriky první kolonizátoři, vyměňovali bezcenné cetky za zlato, které jim domorodci dávali. Dokážeme rozlišit mezi zlatem, skutečnými hodnotami a cetkami? Někdy ano. Tušíme, co je důležité, ale nemáme sílu to uskutečnit. Budovat vztah s Bohem a lidmi, udržovat ho a dávat na první místo v žebříčku hodnot je, zvláště zpočátku, těžká práce. I když stojíme proti své slabosti, proti zlému duchu, proti nepochopení druhých, nesmíme se zaleknout, nesmíme to vzdát. Je potřeba se znovu a znovu trpělivě vracet k Bohu. Po každém zklamání s pokorou odpouštět a otvírat lidem svoje srdce, nedopustit, aby se uzavřelo.

I když se modlíme za svět, za druhé, za své nejbližší, nejprve vždy nechejme růst dílo spásy ve svém srdci. Ježíš řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ To říká dnes i nám, věřme mu.

746 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *