Hladový kámen

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí | 9. srpna 2015

Ať už člověk otevře noviny, vstoupí na internet nebo zapne televizi, zprávou číslo jedna je nevídané sucho, které v těchto týdnech sužuje naši zemi. Jedním z nezbytných opatření je upouštění přehrady, aby docela nevyschly řeky, které krajině roznášení život. Problém mají dokonce i veletoky jako je Labe. Minulý týden se objevila zpráva, jejímuž titulku bylo těžko rozumět: „Labe odhalilo hladový kámen.“

Co se tím myslí, tím zvláštním spojením? Každá řeka si obvykle drží svou výšku hladiny a znemožňuje pozorovat dno. Extrémní sucho ovšem také na Labi způsobilo, že se odkryla místa, která jindy nejsou vidět. V jedné obci se ocitl na suchu velký kámen, pokrytý několika nápisy. Historici o něm věděli z dobové fotografie z roku 1904, ale považovali ho za zničený kvůli úpravě koryta řeky pro lodní dopravu. Pokud se v minulosti takovýto kámen ukázal, lidé to považovali vždy za špatné znamení za předzvěst bídy a hladu. Lodníci ztratili zdroj obživy, nemohla se dovážet po řece sůl, zemědělci přišli o úrodu. Lidé do tohoto kamene, takové roky zaznamenávali. A tak na něm kdokoliv může číst nejen rok 1904, ale také velmi starý letopočet 1616. Všemu ovšem vévodí německý nápis, který říká: „Spatříš-li mne, plač.“ Sucho, neúroda, hlad to je skutečný důvod k pláči. Člověk nejen, že nemohl vykonávat to, co by chtěl, kvůli špatné výživě, ale byl přímo ohrožen na životě.

Už po několikátou neděli slyšíme v evangeliích téma nasycení. Minule jsme četli o Kafarnaum, kde Ježíš vysvětluje, že jeho poslání není dávat dostatek chleba pro všechny, ale že on sám je chlebem. Tedy, že jím se mají sytit. Celá tragédie pak spočívá v tom, že mu říkali: „Známe tě.“ Ale přitom věděli tak málo. Vždyť skrze svého Syna se Bůh rozhodl sytit člověka, dávat mu veškeré dobro. „Nebudete-li jíst tento chléb“, říká Ježíš docela jasně, „nebude ve vás život“.

Jeden kněz mi vyprávěl o pohřbu, na kterém bylo mnoho lidí, ale když přišlo na proměňování, téměř nikdo nepoklekl. Na chvíli tedy liturgii přerušil a vyzval, aby z úcty a vděčnosti nyní poklekli. Nic se nestalo, o to déle pak klečel on sám. A návštěvníci pohřbu… odešli domů s prázdnou. Jindy se zase jistému knězi mimoděk svěřil jeden člověk, že kdykoli jde kolem kostela, udělá kříž, aby mu Bůh žehnal. Ale žádné požehnání na svém životě nepozoruje. Kněz na to řekl: „To, že děláš kříž, je správně, ale chybí nádoba, abys mohl Boží milost přijmout.“

Jeden moudrý člověk řekl: „Čím větší je naše vděčnost a úcta, tím více milostí si odneseme.“ S jakou úctou přistoupíme k tomuto Božímu daru, a zda přistoupíme opravdu s ochotou přijmout ten Chléb, který je chlebem života, takovou míru milostí obdržíme.

Onen hladový kámen, který obnažilo Labe je ve své podstatě symbolickým obrazem člověka, jehož vnitřní svět vysychá nedostatečnou přítomností Boha. Vysychá jeho touha po Božím slově, ochota Bohu cokoliv nabídnout, schopnost nechat se Bohem obejmout a milovat. Kéž bychom byli schopni zavčas zpozorovat ten haldový kámen v naší duši, když klesá hladina naší lásky k Bohu. Není pak nejlepším řešením plakat podle onoho vzpomínaného nápisu, ale nechat se opět nasytit, načerpat u pramene. A to všechno neprožívejme jen jako samozřejmý pravidelný rituál, ale usilujme o správnou úctu, která z nás učiní připravenou nádobu naplněnou Boží milostí.