Díkuvzdání

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Těla a Krve Páně | 26. května 2016

Už i děti před prvním svatým přijímáním znají slovo eucharistie. Víme, že tento pojem neznamená jen „svaté přijímání“ cizím slovem. Jde o mnohem větší záběr. Je to svátost ustanovená Pánem Ježíšem, vložená do té nejvznešenější modlitby – do mše svaté. Proto je vrcholem liturgie mše svaté proměňování a vrcholem našeho setkání svaté přijímání. Proto kněží tak často připomínají, že mše svatá bez svatého přijímání je jako hostina, při které bychom neusedli ke stolu. Eucharistie jako taková ale mši svatou přesahuje. S Kristem se setkáváme i mimo ni, při adoraci, při krátké návštěvě svatostánku během dne.

Význam slova eucharistie je „díkuvzdání“ (z řeckého eucharistein – děkovat). Proto i my máme chápat Ježíšovu přítomnost ve svátosti jeho Těla a Krve jako důvod k děkování Bohu Otci, jako příležitost ke chvále.

Dnes každý z nás může udělat krok vpřed, ať už jsme kdekoli na své životní či duchovní cestě. Jde o tak velký dar, že nikdo nemůže říci, že by snad již ve své úctě nemohl pokročit. Ba naopak, čím jsme blíže Bohu, tím více žasneme, tím více toužíme po jeho přátelství.

Když jsme si řekli, že zde jde o díkuvzdání za tento Boží dar, vzpomeňme okamžik, kdy je nám Bůh nejblíže, kdy učíme děti i sami sebe nejvíce s Ježíšem rozmlouvat. Je to čas po svatém přijímání, ta chvíle ticha (knížečka Hovory s Ježíšem). Dnes i v následujících dnech se na ni zaměřme a jako díkůčinění přijměme celý dnešní eucharistický průvod. Položme si otázku: Jak bychom se připravovali, kdyby k nám měl přijít nejlepší lékař, nejmoudřejší rádce a nejlepší přítel? Co bychom žádali, aby uzdravil, s čím bychom chtěli, aby nám poradil, a co bychom mu jako nejlepšímu příteli svěřili? Takové může a má být naše setkání s Ježíšem po každém svatém přijímání. Takový může být i dnešní eucharistický průvod. Zapamatujme si tyto tři otázky, které náš povedou.