Dobrý příklad nad zlato

Text k zamyšlení u příležitosti 26. neděle v mezidobí | 27. září 2015

Jeden nevěřící poeta chtěl při prohlídce kostela jemně pozlobit tamního kněze, a tak mu zaveršoval: „Není to pro vás dobré znamení, že svatí jsou u vás jen ti kamenní.“ Takový rým nás může zamrzet, ale také přivést k zamyšlení: Je to pravda? Opravdu má církev hodně svatých v nebi, ale málo či dokonce žádné na zemi? Co říci lidem, kteří se pohoršují nad tím, že se jim věřící jeví málo svatí a dokonalí?

Na tyto dotazy je potřeba říci, že svatý stejně jako učený z nebe nespadne. Cesta ke svatosti je dlouhá a není jednoduchá. A člověk při ní udělá mnoho chyb, které druhé pohoršují. O spásu a svatost je potřeba bojovat. A občas se nějaká ta bitva prohraje.

Co ale udělat, abychom druhým dávali dobrý příklad, abychom je od víry neodrazovali? Odpověď je jednoduchá: Poctivě se snažit. Je to podobné jako ve sportu. Diváci dokáží pochopit, že se sportovci nedaří, ale musí vidět jeho snahu. Často s ním mají i soucit a ocení jeho námahu. Ale pokud zjistí, že sportovec nebojuje, neobětuje se pro tým, jsou zklamaní a spravedlivě rozhořčení.

I náš životní zápas o víru, lásku, spravedlnost sledují jak kritičtí diváci, tak ti, co hledají. A potřebují naše svědectví. Potřebují vidět, že nám na naší víře opravdu záleží. Že se pro ni obětujeme a bojujeme. Často je větším povzbuzením ten, kdo si přizná své chyby a činí pokání než ten dokonalý.

V poslední době se množí stezky nad úpadkem křesťanské Evropy a děsí nás vyhlídky naší budoucnosti. Chyba se ale stala už dávno, kdy jsme se styděli za své kořeny a hodnoty. Když už jsou nyní patrné důsledky našeho jednání, dejme přednost snaze o poctivý život křesťana před oplakáváním našich dávných chyb. Nabídněme Bohu víc než je povinnost (mši svatou ve všední den, přijít o něco dříve – na růženec), buďme upřímným příkladem a povzbuzením těm, kteří v našem okolí nepřijímají svátosti (ať kamarádovi, sousedovi či dědečkovi).

Vždyť naše svatost vychází z toho, že dáme prostor Svatému, tato země bude posvěcena natolik, nakolik skrze nás budou přicházet Boží milosti. Tato upřímná snaha je nejlepším lékem proti pohoršení. Zvláště, když k ní přidáme lekci vlastní pokory. Uznávejme vlastní chyby, omlouvejme se, prosme za odpuštění, prosme a děkujme. Příkladem je nám náš papež František, který svou upřímností, pokorou a skromností léčí nejedno pohoršení. Podpořme ho i my svým životem tam, kde jsme.