Duch svatý

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Seslání Ducha svatého | 27. května 2012

Když se podíváme na logo Roku biřmování (a bylo tomu tak i loni u loga Roku křtu), vidíme, že autorka vychází ze symboliky holubice. Právě holubice je jeden z nejznámějších symbolů Ducha svatého. A žádná svátost se bez něj nemůže uskutečnit. Co všechno tento symbol znamená?

Na prvním místě nás možná napadne že holubice je symbolem míru a pokoje. A platí to i o Duchu svatém. Jeho přítomnost v duši člověka poznáme podle mírnosti s jakou jedná a pokoje, který vyzařuje. Kde Duch svatý schází, tam člověku vládne neklid a vznětlivost. Člověk bez ducha svatého vychází jen sám ze sebe, není schopen své vášně překonávat.

Dále slouží holubice jako posel. Když končila biblická potopa, byla holubice poslem dobrých zpráv. I Duch svatý je nositel Božích poselství. V souvislosti s jeho působením hovoříme o vnuknutích. Evangelisté a svatopisci například napsali z vnuknutí Ducha svatého knihy Písma.

A co my? Každé školou povinné dítě vám řekne, že člověka napadají dobré i špatné myšlenky. Ty mohou vycházet z nás, ale mnohdy mohou být ovlivněny působením Zlého ducha nebo Duchem Božím. Duch svatý nám vnuká, co nám chce sdělit Bůh. Ke slyšení jeho hlasu je třeba se ztišit, on nekřičí, nepřesvědčuje. Tato vnuknutí Ducha svatého přinášejí nejen Boží rady, ale vůbec poznání samotného Boha. Toto poslání Ducha svatého prorokoval i Ježíš, který řekl: „Budu prosit Otce a dá vám Přímluvce … ten vás uvede do celé pravdy.“ Když chce člověk opravdově Boha poznat potřebuje Ducha svatého.

Co dělat, aby i v nás Duch svatý působil? Vše je dílem spolupráce Boha a člověka. Bůh čeká na naše ano, na naši touhu, na krok naší vůle, kterou plně respektuje. Bůh už svůj krok udělal jako první, ten další je na nás. Mluvili jsme o symbolu holubice. Je to symbol čistoty a nevinnosti, míru a pokoje. Naším krokem je tedy zřeknutí se zla. Vzbuzení lítosti na hříchy, odpuštění. Povolit sevřené pěsti a nastavit dlaň. I když to bude těžké, Boží Duch nám pomůže. Zastavme se a ponořme se do modlitby, v tom je naše síla.

Když se mluví o modlitbách k Duchu svatému, hovoří se často o tzv. vzývání Ducha svatého. Tato modlitba spočívá v tom, že upřímně a rozjímavě prosíme: „Přijď Duchu svatý a smiluj se nade mnou.“ Taková modlitba nám přinese klid nitra, jako když se uklidní mořská hladina, aby se v ní odráželo nebe. Takto budeme schopní zrcadlit nebe – stávat se dokonalejším Božím obrazem. Když chceme uklidit, musíme nejdříve vpustit do místnosti světlo a čerstvý vzduch. Takové vzývání Ducha svatého je právě takovým vyvětráním a osvícením, abychom lépe viděli na svůj vnitřní úklid. Proto máme vzývat Ducha svatého, kdykoli zpytujeme svědomí, začínáme nějakou práci, vstupujeme do modlitby, kterou chceme prožít s radostí.

Víra bez Ducha svatého je jako vztah bez lásky. Mnoha křesťanům schází tento svěží radostný prožitek Boží přítomnosti, protože ještě nepozvali Ducha svatého do svého života. Udělejme krok víry. Zřekněme se zla, všech překážek, které jsme si kolem sebe nastavěli a pokorně vzývejme Ducha svatého. A Bůh nám odhalí svou laskavou, milující tvář. Dovolme Duchu svatému, aby zklidnil bouře našeho srdce, aby vnesl světlo a svěží vánek do temných zákoutí našeho nitra.