Jízda králů

Promluva pronesená o slavnosti Seslání Ducha svatého vlčnovským rodákem P. Rudolfem Repkou | 27. května 2012

Vaše královská výsosti, králi Martine, vážení členové královské družiny, milá děvčata ročníku 1994, vážená paní místostarostko, milý spolubratře v kněžské službě, otče Ladislave, bratři a sestry v Kristu, milí hosté. Už je to 22 let, co jsem jako legrút ročníku 1972 jezdil i já jízdu králů. Bylo to v roce 1990 a byla to první jízda králů po sametové revoluci. Abych byl upřímný, tak o čem tehdy kázal pan farář si opravdu nepamatuji, proto se nebudu zlobit, když také zapomenete, co dnes budu říkat. Ale přesto se vás pokusím zaujmout.

Nabízí se jistě otázka, proč jízda králů vždy začíná společnou mší svatou (dříve o svatodušní neděli) za účasti celé královské družiny v čele se svým králem. A to bez ohledu na to, zdali jsou či nejsou její členové věřícími křesťany. Myslím, že je třeba, abychom si na tuto otázku odpověděli. Protože když tak neučiníme, mohly by další generace, ztratit motivaci k účasti na jízdokrálové mši svaté.

Začněme tím, co víme. Nejstarší dochovaná verze vyvolávky na vlčnovského krále zní: „Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o tomto svatodušním pondělí. Máme krála chudobného, ale velmi poctivého.“ Tedy je zde doklad o tom, že se jízda králů jezdívala o svatodušním pondělí. Teprve později, když svatodušní pondělí přestalo být dnem pracovního volna a jízda králů se začala jezdit o svatodušní neděli, byla pozměněna i tato vyvolávka: „Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní, co vám budu povídati o tejto svatodušní neděli.“

Nevíme kdy přesně, ale je jisté, že Vlčnovjané (zřejmě před staletími) spojili jízdu králů neodmyslitelně právě se slavností Seslání Ducha Svatého. Proč to ale udělali? Abychom našli odpověď, musíme zapátrat v historii. Co vlastně víme o jízdě králů? Už jako kluk jsem si oblíbil historku o králi Matyášovi, který prchal v ženském přestrojení pod ochranou své družiny do Uher. Když pak přišli etnografové s teorií, že se pravděpodobně jedná o prastarý – snad ještě pohanský – iniciační obřad, kterým byli mladí chlapci uváděni do stavu dospělosti, byl jsem nemile překvapen. Alespoň z počátku. Mému srdci byl přece jen bližší dobrodružný příběh o prchajícím králi v přestrojení. Nijak nezpochybňuji, že tento příběh také souvisí s jízdou králů, ale přiznávám, že jsem posléze došel k přesvědčení, že etnografové mají pravdu. Co mě k tomuto tvrzení přivedlo? Máme zde z dnešního pohledu dvě odlišné společenské události, které ale v historickém kontextu splývají v jedinou slavnost. Jednak je to onen pravděpodobně pohanský zvyk – iniciace, tedy uvedení mladých mužů do dospělosti, později doplněný a obohacený vojenskými odvody branců na vojnu, jak my říkáme „legrútú“. A ve Vlčnově je jízda králů odedávna výsadou právě legrútú. A jednak je to církevní slavnost Seslání Ducha Svatého, se kterou byla jízda králů neodlučně spojena až do 70. let minulého století. Od té doby se  jízda králů a slavnost Seslání Ducha Svatého setkávají pouze jednou za několik let. Naposledy to bylo v roce 2009, také letos – 2012 a další jízda králů se bude o slavnosti Seslání Ducha Svatého konat až v roce 2020. Spojení těchto dvou slavností se přímo nabízí a není divu, že k němu v průběhu dějin došlo. Příkladem pro pokřesťanstění lidových (pohanských) slavností jsou například Vánoce, které byly záměrně ustanoveny do období zimního slunovratu. Kdy pohanské národy oslavovali boha Slunce.

Jízda králů je lidová slavnost, ve které se z chlapců stávají muži a proměna z člověka nezralého v člověka dospělého je výmluvně podpořena křesťanskou vírou, že Duch Svatý svým působením od základu proměňuje každého člověka, který Ducha Svatého přijímá. To je pregnantně vyjádřeno ve svátostech, kterým příznačně říkáme svátosti „iniciační“. Je to křest, svátost oltářní a plnost darů Ducha Svatého přijímáme ve svátosti biřmování. A první biřmování (můžu-li to lidově říci) se odehrálo právě o Letnicích – deset dnů po Nanebevstoupení Páně, kdy na apoštoly sestoupil Duch Svatý. A tento den oslavuje celá církev jako slavnost Seslání Ducha Svatého. Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského k Janovu evangeliu se o Duchu Svatém dovídáme:

Duch přece všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v jiné lidi a dává jim nový život, jak lze snadno každému ukázat na svědectví Starého i Nového zákona. Jak Bohem poslaný Samuel říká Saulovi: Zmocní se tě Duch Hospodinův a změníš se v jiného muže. A svatý Pavel: My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně. Vidíte, jak Duch přímo přetváří do jiné podoby ty, v nichž se usídlil?“

Tolik Cyril Alexandrijský.

Tuto duchovní proměnu zcela jedinečně a výmluvně vyjadřuje nejen jízda králů, ale i podoba a bohatost vlčnovského kroje, kterému vedle bílé a modré vévodí právě barva červená v bohatě naplněných červených kamrholech. Musíme si uvědomit, že podobu kroje, jak ho dnes známe, celá staletí Vlčnovjané postupně utvářeli a kroj vyzdobovali barvami, které jim byly blízké. Kroj v jeho nejslavnostnější podobě se nosil především a, dovolím si říci, výhradně při církevních slavnostech. Křesťanství se na Moravě začalo šířit koncem devátého a v desátém století. Ve třináctém století již máme zmínky o Vlčnově a zasvěcení kostela svatému apoštolu Jakubu staršímu – mučedníkovi. Liturgická barva mučedníků je barva krve – červená. Nebude tedy překvapením, že barva červená je na vlčnovském kroji dominantní. K tomu přidáme slavnost Seslání Ducha Svatého (barva této slavnosti je rovněž červená, protože Duch Svatý je symbolizován červeným plamenem ohně). Uvědomme si, že lidé všech ras a ve všech dobách vyjadřovali své vnitřní pocity a tužby vnějšími symboly. Vzpomeňme onen biblický text: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on.“ Jak výmluvně vyjadřuje tato slova právě vlčnovský kroj i celá slavnost jízdy králů. Postavte vedle sebe chlapce a dívku oděné do vlčnovského kroje, kteří měli před tím na sobě civilní oděv. Jaká to proměna, jaká to krása – vyjadřující touhu a snahu být uvnitř tak krásný, jakou krásu odráží lidový kroj. Jak trefně označil dívčí věnec Joža Úprka otázkou: „Mají snad vlčnovská děvčata svatozář?“ A červený kamrhol – vypínající se na hrudi chlapců i dívek jak výmluvně vypovídá o symbolu ohně Ducha Svatého, který vytryskává z lidských srdcí.

A proto není překvapením, že byla od raných křesťanských dob jízda králů spojena právě se slavností Seslání Ducha Svatého. Možná právě proto v tradici jízdy králů dodnes nezanikla pravidelná účast královské družiny na mši svaté, a to přesto, že se jízda králů o svatodušní neděli jezdí jen jednou za několik let, nezávisle na křesťanském kalendáři. A pokud nevymizí křesťanství z tohoto kraje (a to bych si nepřál), nedojde ani k rozdělení těchto slavností. Jízda králů a církevní slavnost Seslání Ducha Svatého jsou nerozlučně spojené a Vlčnov tak dává dobrý příklad, jak křesťanství i lidová tradice jdou ruku v ruce i v jednadvacátém století.

Chlapci a děvčata, až budete dnes celý den ukazovat návštěvníkům Vlčnova krásu našeho kroje i lidových tradic, buďte si vědomi, že podoba vnější krásy vlčnovského kroje je pouhým odleskem naší touhy být stejně krásní ve svém nitru, ve svém srdci. Když obléknu vlčnovský kroj, stávám se nejen hrdý na to, že jsem Vlčnovjan, ale zároveň demonstruji – ukazuji, jak toužím po tom, být vnitřně krásným – charakterním, mravně vzorným člověkem – příkladem a vzorem pro druhé. Buďte si vědomi, že vlastními silami toho nejsme schopni, ale v síle Ducha Svatého jsme vnitřně proměňováni a utvářeni, jak říká svatý Pavel, k obrazu Božímu. Kéž je tedy dnešní slavnost nejen oživením lidových tradic, ale také oslavou Ducha Svatého a jeho moci učinit z nás člověka nového, člověka, který odráží čistotu, pokoru, charakter a Boží krásu. Chlapci a děvčata, buďte hrdí na to, že jste Vlčnovjané.