Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Eucharistie a evangelizace

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle velikonoční | 19. dubna 2015

Zpracováno na základě materiálů vydaných k přípravě na Národní eucharistický kongres.

„Host do domu, Bůh do domu,“ říká jedno staré přísloví. Jsou národy, které si velmi považují každého, koho mohou doma pohostit. Z takového světa vychází i Bible, která klade velký důraz na pohostinnost a společné jídlo. Zvláště to platí o velikonočních událostech. Zdá se, že zjevení Zmrtvýchvstalého Krista je s jídlem dokonce bytostně spojeno. Jen díky jídlu učedníci svého Mistra konečně poznávají a zbavují se strachu. Znamená to, že Ježíš svým přátelům musel být už dříve velmi blízký právě při společném jídle.

Jak dnes zaznělo, dva učedníci, kteří se právě vrátili z Emauz do Jeruzalémského večeřadla, vyprávějí, jak živý Ježíš před nimi lámal chléb, když náhle on stál mezi nimi. Zděsili se, uklidnili se až v okamžiku, kdy Ježíš klade otázku: „Máte tady něco k jídlu?“ Až tehdy se atmosféra uvolnila.

n_251

Společně být u stolu, někoho pozvat k jídlu je možné proto, že člověk pociťuje jednu ze svých základných potřeb, a tou je jednoduše hlad. Hlad umožňuje, aby byl člověk Bohem oslovitelný. Díky našemu hladu Kristus ustanovil při poslední večeři eucharistii, aby s námi stoloval až do konce času. My hladovíme po Boží přítomnosti, Bůh zase po přítomnosti naší.

Tématem přípravy na Eucharistický kongres pro měsíc duben je Eucharistie a evangelizace. Jestliže Ježíš říká svým učedníkům, že mají jít a ohlašovat radostnou zprávu všem národům, je to proto, že svět má po Boží přítomnosti hlad. Člověk může prožívat hlad několika způsoby. Kromě toho fyzického, je to hlad našich smyslů. Tak rádi se sytíme zvuky, tvary, barvami, chutěmi a vůněmi. Tento hlad do nás Bůh vložil nejspíš proto, abychom obdivovali jeho stvoření, na kterém si očividně dal tolik záležet.

Další hlad, o kterém víme, je hlad našeho rozumu. Vnímat věci nám totiž nestačí, ale všemu chceme přijít na kloub. Chceme pochopit, jak všechno funguje, jaký je vztah mezi věcmi. Je to ta věčná dětská otázka: „A proč?“

Ovšem vrchol toho, co člověk dokáže, co ho dělá skutečně člověkem, je hlad jeho srdce. Můžeme také říci: hlad ducha. Umíme se totiž ptát po smyslu všeho, co se kolem nás děje, po smyslu života nás samotných. On přece musí od něčeho vycházet a někam směřovat. Právě utišení tohoto hladu člověk potřebuje nejvíce, i když si ho zároveň také nejméně připouští. Dokáže ho nejlépe maskovat a zahánět „pokrmy“, které ho nemohou nasytit. Kristus se chce v tomto smyslu stát pokrmem všech. Stačí si vzpomenout na jeho rozhovor se židy, kdy na námitku, že jejich předky Bůh sytil na poušti manou, odpovídá: „Já jsem chléb života, kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět.“

Evangelizace je tedy přímo postavena na lámání a rozdávání tohoto chleba života, který Bůh poskytl světu k utišení hladu ducha, lidského hladu po věčném životě. Je úkolem nás křesťanů, abychom sami byli tímto chlebem nejdříve živeni, abychom Krista poznávali velmi zblízka a nechali si jím nasytit svá hladová srdce. Tak jako emauzští učedníci, jako apoštolové ve večeřadle. Pak máme něco, co můžeme světu nabídnout. A nakolik se ztotožníme s Kristem, sami se staneme pokrmem, který tento svět tak velmi potřebuje. Tím, že budeme méně kritizovat, a více odpouštět, že budeme druhé vlastním příkladem povzbuzovat k svatému přijímání, že se budeme sami k Bohu obracet s modlitbou za tento svět.

813 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *