Setkání se vzkříšeným Ježíšem

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční | 12. dubna 2015

Jak už jsme mnohokrát tady zmiňovali, problém dnešní doby je, že se člověk často vzdaluje od světa, ze kterého povstal, a je pohlcován světem, který si vytvořil. Zapomíná, že je dítětem Božím, a stává se opuštěným – nešťastným sirotkem. Proč tomu tak je? Někdy pro světské radosti, jindy pro starosti. Někdy lidé pro radosti světa na Boha zapomenou, jindy pro zklamání na Boha zanevřou.

Co může takto uzavřeného člověka zachránit? Nepomůže domlouvání či vysvětlování… zachrání jen osobní setkání s Ježíšem. O takové události slyšíme i v dnešním evangeliu. Tomáš, dobrý a velmi oddaný Ježíšův přítel před pár týdny prohlašoval: „Pojďme s Ježíšem do Jeruzaléma i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Věřil Ježíšovi tak, že byl ochotný s ním zemřít. Ale slyšíme, že došel na své cestě do situace, kdy hledá osobní setkání. Nedůvěřuje svědectví svých bratří (je také otázka nakolik bylo toto svědectví věrohodné), chce bezprostřední vztah k Pánu. Je vzorem pro všechny, kteří podlehli uzavřenosti a skepsi.

Pak ale přijde Ježíš: „Dotkni se mých ran. Nemysli jen na svou bolest, ale na to, co jsem pro tebe vykonal. Nepochybuj, ale věř!“ Tomáše pohlceného zklamáním Ježíš vrací do světa radosti a naděje. Uvádí ho do reality. V jakémkoli utrpení, když bychom došli k pocitu, že Bůh je vzdálený, vzpomeňme na Tomáše. Hledejme bezprostřední setkání s Ježíšem se stejnou touhou jako on. Kéž každá naše krize končí vyznáním: „Pán můj a Bůh můj.“

Dále jsme si řekli, že i světské radosti odvádějí od Boha. Není to ale cesta k trvalému štěstí. Vysvětlit nám to pomůže následující příběh:

Jednoho dne přišel za opatem velmi bohatý muž a pravil: „Mám problém. Víte, ztrácí se mi radost. Postavil jsem si honosný dům, ale přestal mě těšit. Tak jsem koupil vzácného koně, ale zranil se a kdykoli ho vidím, je mi do pláče. Začal jsem tedy sbírat obrazy, ale raduji se z nich vždy jen pár dní a pak mne zase přepadá smutek a skleslost. Už delší dobu však pozoruji vás. A mám pocit, že i když nic vzácného nemáte, vypadáte pořád spokojeně a šťastně. Jak je to možné?“ „Víte dobrý muži,“ pravil na to opat, „vy jste se naučil radovat z toho, co pomíjí, a proto je i vaše radost prchavá. Já se učím radovat z toho, který je věčný a proto mi má radost zůstává. Chcete-li radost, která se neztratí, nehledejte štěstí kolem sebe, ale v sobě. Neběhejte za tím, co se vám líbí, ale pozvěte do svého nitra toho, kterému se líbíte vy. Nemilujte svět, ale nechte se milovat Bohem. Nenakupujte, ale modlete se.“

Někdy lidé podléhají pocitu, že budou šťastní, když to či ono získají. Dokonce se za to modlí. „Za dobrý plat, ať mohu našetřit na dům, auto… pak budu šťastný.“ Ale sv. Tomáš nás učí, že v modlitbě nemáme usilovat o získání věcí, které by nás učinily šťastnými. Říká: „Usilujte o setkání s Ježíšem, který vstal z mrtvých. Toto setkání ať je zdrojem vaší radosti.“

Druhá neděle velikonoční je neděle Božího milosrdenství. Ježíš přichází mezi učedníky, kteří ho svým způsobem zapřeli a opustili. Kárá jejich malou víru, ale zároveň je zahrnuje odpuštěním a dává jim důvěru k novému úkolu. Dává jim moc odpouštět hříchy.

A tak si do třetice můžeme uvědomit, že takto jedná i s námi. I když ho pro mnohé radosti či starosti opouštíme nebo zapíráme, nepřestává nás milovat. Není den, hodina ani minuta, kdy by nám své odpuštění odpíral. Jeho náruč je otevřená k setkání v kteroukoli hodinu. Vždy je připraven zbavit nás viny a znovu nám dát důvěru (a svěřit nám úkol). Kéž je naší radostí a štěstím, že můžeme být jeho učedníky.