Eucharistie a společenství

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle postní | 1. března 2015

Zpracováno na základě materiálů vydaných k přípravě na Národní eucharistický kongres. Evangelium Jan 2,1-11.

Snad každý z nás byl někdy na svatbě. Množství lidí, hosté, ale především krásná nevěsta se odevzdává svému milovanému a on se stává jejím ochráncem a milujícím partnerem. A nejde jen o obřad, jde o okamžiky, kdy se všichni hosté radují z radosti novomanželů.

Janovo evangelium, z něhož jsme četli, zázrakem na svatbě otevírá Ježíšovu veřejnou činnost. To není náhoda. Janovo evangelium je plné symboliky, která na podkladu docela obyčejných událostí otevírá nesmírné perspektivy. Ve Starém zákoně byla svatba znamením obnovení smlouvy, kterou Hospodin se svým lidem znovu uzavře. Tím, že Jan otevírá Ježíšovu činnost právě svatbou, zvěstuje, že tato zaslíbená doba právě začíná.

Asi každý, kdo svatbu někdy chystal, tuší, co všechno je třeba připravit. Jak je důležité, aby byl dostatek jídla a pití. Na svatbě z evangelia nastala nouze o víno. Tu Ježíš proměňuje v hojnost. Tento jeho zázrak předznamenává, co bude důsledek jeho oběti na kříži a vzkříšení. Lidskou nouzi a nedostatečnost proměňuje ve svatební radost.

Pisatel evangelia v dialogu správce se ženichem naznačuje, že starost o víno připadá na ženicha. Kdo tady zajistil víno? Tady ovšem dostatek vína zajistil Ježíš. On tedy ve vyprávění de facto plní roli ženicha. A tady je třeba připomenout, že Písmo často obsahuje obraz vztahu ženicha a nevěsty, jako vztahu Krista a církve.

Možná nás zarazí, jak Ježíš hovoří se svojí matkou. Ovšem i zde svatý Jan užívá odkazů na jiné části Písma a naznačuje zásadní události. Maria stojí před Ježíšem nejen jako jeho maminka, ale především jako nová Eva. Zatímco Eva odpověděla Bohu ne, zní nyní Mariino ano. Právem se Ježíš ptá: „Co je mezi mnou a tebou?“, tedy: „Co je v tuto chvíli mezi Bohem a člověkem?“ Maria odpovídá jinak než Eva! Její odpovědí je víra a důvěra. Proto hned nabádá služebníky, aby vše udělali, jak jim řekne Ježíš. A tak je Maria vzorem pro apoštoly a pro celé společenství církve. Maria, jako žena víry, spolu s celou církví je nevěstou nebeského ženicha.

Jako pak nalévají služebníci do nádob vodu, tak nám tato událost připomíná, že člověk nemůže vykoupit svou slabost bez Boha, ale… může mu nabídnout to, co má. Pokud Bohu věří, nabídne své omezené síly a začnou se dít zázraky.

Často je nebeské království přirovnáváno ke svatební hostině. Hostina neznamená, že sedíme u stolu sami, je třeba být ve vztahu k dalším hostům. Proto je nemyslitelné, abychom měli něco jeden proti druhému. Slavení eucharistie je předzvěstí této hostiny, proto slyšíme Ježíšův požadavek: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“ (Mt 5,23–24).

Možná nás překvapí, že Kristus říká své matce tajemně: „Ještě nepřišla má hodina.“ Kde říká Ježíš, že jeho hodina přišla? Tento dialog nás odkazuje k okamžiku poslední večeře. Tehdy píše evangelista: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce“ (J 13,1). Jde o odkaz na první slavení eucharistie, na chvíli, kdy ježíš otevře pramen života, kdy spojí člověka s Bohem.

Prohlubme dnes vědomí toho, že každé slavení eucharistie je důvěrným setkáním nás, učedníků, s Bohem. Je darem Boha nám. Je důvěrné odevzdání se nebeského ženicha své nevěstě – církvi. On se dává nám, abychom se my mohli darovat jemu a bližním. Kéž z toho plyne i naše radost, radost ze spojení s Bohem.