Očištění chrámu

Text k zamyšlení u příležitosti 3. neděle postní | 8. března 2015

V dnešním evangeliu se hovoří o vyhnání obchodníků z Jeruzalémského chrámu. Kdo dnes vystoupí na chrámovou horu, zjistí, že se chrám rozkládal na ploše o velikosti několika fotbalových hřišť. Vyhnat odsud stánkaře i s dobytkem je obdivuhodný výkon. Něco takového mohl dokázat jen ten, komu na tom opravdu záleželo. Prodavači sice nebyli v celém chrámě, přesto se můžeme ptát: „Proč Ježíš věnoval tolik energie činu, po kterém se vše vrátilo zase do starých kolejí?“

Je několik důvodů.

Chrám stál na velmi starém posvátném místě. Zde měl podle tradice otec víry Abraham obětovat svého syna Izáka, zde Bůh potvrdil zrod vyvoleného národa. Každý žid, který tu stanul, se mohl skrze toto místo vrátit k samotným kořenům své identity a víry. Takové setkání vyžaduje klid a ztišení, které se těžko hledá uprostřed tržiště.

V chrámu se přinášely oběti na odpuštění hříchů. Ježíš vyhání obětní zvířata, protože jeho oběť definitivně nahradí všechny předešlé oběti. Rozhází peníze směnárníků, protože jeho oběť dá milost všem úplně zadarmo. Nastává nová doba a Ježíšův čin na to důrazně upozornil.

Toto místo patřilo Bohu. A Ježíš říká důležité věty: „Nedělejte z domu mého Otce tržnici. Zbořte tento chrám a já ho ve třech dnech vystavím.“ Jasně tedy říká: „Já jsem Boží Syn. Až vstanu z mrtvých, pochopíte, že mě poslal Otec uzavřít novou a věčnou smlouvu.“ Kde jinde by mělo proběhnout toto odhalení, než na místě, kde Bůh Abrahamovi potvrdil všechna svá zaslíbení. Zde před tisíci lety Abraham nabídl Bohu svého syna a na stejném místě Bůh činí podobně – dává nám svého Syna, aby přinesl oběť svatou, čistou a věčnou. Aby nás s konečnou platností vysvobodil z hříchu a smrti. Chrám vystavený lidskýma rukama bude zbořen a nahrazen dílem Božím – Ježíšovou obětí. To je poselství tohoto evangelijního příběhu.

Co z toho plyne pro nás?

Můžeme si vzít hned několik poučení. První se vztahuje k posvátným místům, kde se zpřítomňuje Ježíšova oběť. Každý kostel je nesmírně vzácné místo. Zde se ve křtu rodí lidé k věčnému životu, ve svátosti manželství spojují své životy, tady prosíme za věčný život našich zesnulých. Kostel nás pojí s generacemi, které tu byly před námi a se všemi, kdo přijdou po nás. Zde si můžeme uvědomovat kořeny naší víry a zanechávat odkaz pro budoucnost. Tady se za nás modlili naši rodiče, tady se my modlíme za ně a za naše děti a doufáme, že se oni budou modlit za nás.

Na oltáři se zpřítomňuje Ježíšova oběť na odpuštění hříchů. Ježíš nahradil tisíce obětí jednou jedinou, která nás už dvacet století provází, posvěcuje a zachraňuje. Činí z každého kostela Golgotu i místo zmrtvýchvstání. Snad každý, komu se poštěstí ve Svaté zemi vstoupit do Božího hrobu, je rád, že má pár vteřin ticha, aby mohl Pánu Ježíši poděkovat, aby ho mohl poprosit. Váží si tohoto mimořádného místa. A dnes si můžeme uvědomit, že i náš kostel je stejně výjimečné místo jako Golgota či Boží hrob.

Na Svatém Hostýně působil otec Jan Chromeček. Mnozí si ho pamatují jako přísného strážce hostýnské svatyně. Vzpomínají, jak je důrazně vybízel ke ztišení a k úctě k posvátnému místu. Někteří mu jeho snahu zazlívali… Věřím, že po všem, co jsme si dnes řekli, budeme tomuto muži lépe rozumět a budeme chovat ke každému kostelu úctu, která mu náleží.

Na závěr si povězme ještě jeden příběh. Po mši svaté se babička modlila ještě před křížem. Její vnoučata se nudila, a tak se začala bavit. Babička je napomenula: „Ztište se, ještě se modlím k Pánu Ježíši.“ „Ale babi, on je přece Bůh a slyší tvé modlitby, i když se tu bavíme.“ „Ale já neslyším, co mi říká on.“ „A on umí mluvit?“ divila se vnoučata a zadívala se na ukřižovaného Ježíše. „Ano, ale jen k těm, kdo umí mlčet,“ zakončila rozhovor babička.

Kéž tedy svým včasným příchodem, vhodným oblečením, chováním i usebraným setrváním po skončení mše svaté ukazujeme, jak si Boha vážíme. Kéž je pro každého z nás kostel místem, kde Bůh promlouvá k těm, kdo se ztiší.