Farizeus nebo celník?

Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí (Lk 18,9-14) | 23. října 2016

Máme už s modlitbou nějaké zkušenosti, a tak si troufám říci, že naše modlitba určitě nevypadá jako modlitba farizea. Může se nám dokonce zdát, že to Pán Ježíš přehání, když vkládá farizeovi do úst taková slova. Abychom tomu lépe porozuměli, nahlédněme do židovské tradice, kde je muž povinen denně pronést tři požehnání: že mě Bůh učinil Izraelitou, že mě neučinil ženou a že mě neučinil nevzdělancem.

A zdá se, že se svým způsobem farizeus modlí právě tuto modlitbu. Říká: „Děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.“ Touto větou jako by říkal: „Jsem Izraelita, a to je veliká čest.“ Pak vyjmenovává lupiče, podvodníky, cizoložníky a celníka. To jsou všechno lidé, kteří nějakým způsobem porušují Zákon. A když má děkovat v požehnání, že se nenarodil jako žena, není to proto, že by ženy byly méněcenné, ale proto, že nebyly vázány plnit všech 613 přikázání. A muž si měl uvědomit, že možnost plnit celý Zákon je veliké privilegium, kterého se mu dostalo. Jinými slovy farizej říká: „Děkuji ti, že nejsem jako ti, kdo nemohou nebo nechtějí plnit tvůj Zákon.“ A končí: „Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ To je konkrétní projev víry pramenící ze znalosti Zákona. Vždyť kdo by přinášel takové oběti, kdyby nebyl věřící a zbožný. Jen člověk, který je vzdělaný ve víře, koná takové skutky a raduje se z nich. Není divu, že byl farizeus na sebe hrdý.

Ale přestože farizeus žije a modlí se, jak nejlépe umí, Ježíšovi se to nelíbí. Proč? Protože z hrdosti, že smí sloužit jedinému pravému Bohu, se stala pýcha, která farizeje vede k pohrdání druhými. A to je věc, před kterou nás Ježíš varuje. Nikdy se nad nikoho nepovyšuj, protože neznáš jeho srdce. Nevíš proč se stal takovým, jakým je. To je jasné poučení.

Pak je tu postava celníka. Většinou se s ním ztotožňujeme, protože naše modlitba je podobná. Uvědomujeme si svou slabost a prosíme o Boží milosrdenství. Ale je otázka, jestli se stačí modlit podobně jako celník. Protože v evangeliu nejde jen o to, jak modlitba vypadá navenek, ale o to, jak hluboké jsou naše vnitřní postoje k Bohu a lidem. Evangelium nás vyzývá, abychom stále zkoumali, jací vlastně jsme. Protože to, co se stalo farizeovi, může se stát i nám. Zvláště, když se nám v duchovním životě začne dařit plnění našich povinností, tu začneme být sami se sebou spokojení. A to už nejsme daleko od toho, abychom si začali všímat chyb u druhých a možná na ně pohlížet i skrz prsty. A o tom hovoří následující příběh.

Jeden zbožný muž se přišel pomodlit do kostela. Procházel podél lavic, ve kterých seděli lidé, a v duchu si říkal: „Tady si nesednu, sedí zde muž, co ho opustila žena, kdoví, co jí prováděl. Vedle tohoto podivína se taky neposadím. A tady vedle toho taky ne, prý bral drogy, kdo ví, zda není nějak nemocný. Z této ženy táhne alkohol a tamta by mě určitě pomluvila. A s tímto si zase nepodám ruce, protože vydělává hříšné peníze ve fabrice na automaty. Tady už mi kdosi zasedl, a za ním sedí politik, ke kterému si přece žádný slušný člověk nepřisedne.“ Do poslední lavice… tam si právě sedl propuštěný z vězení. No to naštve. A tak muž obešel celý kostel, až nakonec vyšel ven. Nebylo tam pro něj žádné vhodné místo.

Je řada novodobých „celníků“, které se Bůh snaží přivolat k sobě, zatímco my si je držíme co nejdál od těla. A všichni tito lidé nám prokazují jedinečnou službu. Jejich blízkost nám ukazuje, jak na tom vlastně ve skutečnosti s láskou k Bohu a k bližnímu jsme.

Dnes je misijní neděle. Připomíná nám, že každý z nás jsme spolupracovníky Ježíše Krista na spáse světa. Naším životním povoláním je hlásat radostnou zvěst o Boží lásce všem lidem. A to jak slovem, tak životem. Názory i postoji. Prosme, abychom to dokázali.