Hlas dobrého pastýře

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle velikonoční (Jan 10,27-30) | 12. května 2019

Když je někdo v dnešní době označen za ovci, není to příliš pozitivní. Znamená to jakési slepé následování vůdce, následování bez rozmyslu a samostatnosti. Ovce, o kterých mluví Ježíš, jsou ovšem jiné.

Na jedné procházce potkal opat pastýře oveček. Nějakou dobu ho pozoroval, a pak ho oslovil: „Je krásné se dívat, jak vás ty ovečky poslouchají.“ Pastýř se usmál: „No, jak které. Ty mladé a nezkušené tomu poslouchání moc nedají. Pořád zkoušejí, co si mohou dovolit. Ale stačí, aby na ně zaštěkal nějaký cizí pes, a hned je to lepší. To je mám okamžitě za patami, tulí se ke mně a jsem pro ně najednou ten nejlepší kamarád.“ Opat se zamyslel, pokýval hlavou a řekl: „To je dobře, že se tak rychle učí hledat ochranu před nebezpečím. Kéž by tomu tak bylo i u nás, u lidí.“

Ovečky, o kterých Ježíš ve svých podobenstvích někdy hovoří, mají vrozený pud sebezáchovy. Při náznaku jakéhokoli nebezpečí se sbíhají k sobě a drží se u pastýře. A to je krásný obraz. Ježíš chce, abychom si z toho vzali poučení. Abychom žili s vědomím, že žijeme ve světě, kde na nás číhají nebezpečí, která jsou nad naše síly. A že je třeba být na blízku Dobrému pastýři. Je třeba vědět, že Ježíš je naší záchranou, že nás volá k sobě do bezpečí.

Hlas Dobrého pastýře může slyšet člověk vzdělaný i prostý, bohatý i chudý, dobrý i zlý. Není na světě člověka, který by ho někdy nezaslechl. Proč tedy tolik lidí žije tak, jako by žádný Dobrý pastýř nebyl? Je to proto, že hlas Dobrého pastýře nejen povzbuzuje, ale také napomíná. A to se nám někdy nelíbí. A proto se stává, že si před Bohem „hrajeme na hluché“. Svědomí otupíme, Písmo neposloucháme, vnuknutí není prostor vnímat.

Je tolik lidí, kteří místo hlasu Dobrého pastýře, který volá k pravdě, lásce, odpuštění a usmíření, k manželské věrnosti, k úctě a dalším skutkům dobra, raději poslouchají hlasy jiné. Hlasy, které nás utvrzují v sobectví, pýše, hněvu, mstě…

Podobenství nás varuje, že pokud zůstaneme hluší a zahledění do sebe, hrozí nám nebezpečí. Víme sami, jak je těžké vystoupit z rozjetého vlaku soběstačnosti. Kdy člověk žije v omylu, že vlastně ani nepotřebuje pomoc ze svátostí, že nemá hříchy… může se stát, že se zlo natolik zmocní takového srdce, že už nenajde sílu přijmout záchranu. Jindy můžeme být zase oklamáni, že se spasíme sami vlastními dobrými skutky a svátečním chozením do kostela. Ale ani toto nám nepomůže. Naší záchranou je Dobrý pastýř a soužití s ostatními ovečkami. Naší záchranou je naslouchání Ježíšovu hlasu a život ve společenství církve. Ježíš říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život.“

Ježíš nechce slepé následování. Ale aktivní naslouchání, rozlišování, co je a co není hlas Dobrého pastýře, a láskyplné následování toho, který nás miluje a dává nám život.