Jak mluvit o Bohu?

Text k zamyšlení u příležitosti 18. neděle v mezidobí | 4. srpna 2013

Dnešní evangelium nás vybízí nás k tomu, abychom si hromadili poklady v nebi. Říká se, že největším pokladem je dobrý přítel. Největším skutkem lásky je pomoci příteli, aby se dostal do nebe. A největší radost bude s dobrými přáteli nebe sdílet. Aby se nám toto dílo dařilo, máme si dnes říci něco o tom, jak mluvit s druhými o Bohu.

Každý člověk má před sebou celý život na to, aby mohl Boha poznat a přijmout. Víme, že to není snadný úkol. Mnozí lidé se brání jakémukoli povídání o Bohu. Podobají se dospívajícím dětem, které nechtějí naslouchat radám rodičů. „My si na všechno chceme přijít sami!“ Mají proto rodiče vzdát výchovu? Určitě ne. Je dobré jim laskavě říci, co je jim k prospěchu, protože i když to neposlechnou teď hned, jednou si na slova svých rodičů vzpomenout a řeknou si: „Měli pravdu.“ A k té pravdě se mohu vrátit. A podobně je tomu s lidmi, kteří neznají Boha. Když se od nás dozví nějakou pravdu o Bohu, jednou se jim to v životě bude náramně hodit.

Aby naše povídání o Bohu přineslo dobré plody, je dobré si stále připomínat tři důležité věci. Začneme příběhem.

Mniši v klášteře přišil za opatem a ptali se: „Jak to, že když je na světě skoro polovina lidí pokřtěných, je pořád tolik nevěřících? Vždyť kdyby každý křesťan přivedl k víře jednoho nevěřícího, byl by celý svět obrácený.“ Opat se zamyslel a pravil: „Jestli to nebude tím, že hlásáme místo kalóevangelia kakóevangelium.“ „Co to je?“ divili se mniši. „Kalóevangelium je spojení řeckých slov dobrá radostná zpráva a kakóevangelium je špatná radostná zpráva. Změníme jedno písmeno a význam je opačný. A podobně je to s hlásáním evangelia. I zde hrozí, že budeme říkat podobné věci s naprosto rozdílným významem.“ „A jak se dá z evangelia – dobré radostné zprávy udělat špatná?“ „Tak, že lidé říkají: Musíš dobře žít, jen tak tě bude mít Bůh rád a bude ochoten ti pomoc dát, místo aby říkali: „Bůh tě má rád a chce ti pomoc dát, abys dobře žil a jednou v nebi byl.“

První, co musíme mít na paměti, když chceme mluvit o Bohu, je, že to je milující Otec. Má nás rád takové jací jsme v této chvíli. Evangelium je hlásání (a zakoušení) lásky a ne moralizování, poučování a odsuzování. Jednou měly děti v první třídě namalovat Boha. Na obrázcích se objevil vousatý dědeček, modrá obloha a na jednom také oválný usměvavý obličej s krásnýma velkýma očima. Když to prohlížel jeden učitel, zastavil se u tohoto obrázku, prohlížel ho, začal se usmívat a řekl: „Kamarád.“ To je „kalóevangelium“ – dobré hlásání radostné zvěsti, že Bůh není přísný soudce, nevšímavé jsoucno, ale usměvavý, milý přítel. Dále musí být naše hlásání podepřeno životem. Sami si musíme užívat Boží dobroty a lásky jako nejlepšího léku pro své duše. Pro toho prvňáckého malíře byl Bůh kamarád, a tak ho tak namaloval. Učiňme z Boha nejlepšího přítele a rázem o něm budeme vydávat pravdivé svědectví. Třetí důležitá věc je modlitba a oběť přinášená z lásky. Ne, že musím, ale že chci. Miluj, modli se a obětuj za ty, kterým chceš zvěstovat Krista. Vyprošuj jim působení Ducha svatého, který jim pomůže, aby otevřeli svoje srdce Boží pravdě a lásce, kterou hlásáš slovem a životem.

Na závěr si připomeňme, že svým životem máme naplnit poznání Boha. Máme k tomu vše potřebné. A s tou nejlepší možnou představou Boha máme odejít na věčnost. Máme udělat vše proto, abychom nežili v mylné představě, ale blížili se pravdě. Žijme a dobře hlásejme evangelium a získávejme ty největší nebeské poklady – naše přátele, se kterými jednou budeme prožívat radost ve věčnosti.