Závažnost hříchu

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí | 11. srpna 2013

V jedné nemocnici přišel kněz posloužit nemocnému svátostmi. Začali svátostí smíření a kněz se zeptal: „Máte nějaké těžké hříchy?“ Tu mu nemocný odpověděl: „Ano, mám všechny.“ „To mi chcete říci, že jsou všechny vaše hříchy těžké?“ podivil se kněz. „Jo. A čím blíž jsem smrti, tím jsou těžší,“ vysvětlil nemocný.

I když může jít o jeden a týž hřích, může mít pro každého člověka jinou závažnost. Také záleží na okolnostech… Stejně tak ale není dobré posuzovat hříchy jen podle pocitu vlastní viny. Ten se může měnit a snadno se tak stane, že smrtelný hřích podceníme a ze všedních se budeme hroutit. Přijde člověk a řekne: „Trochu jsem pomlouval, znáte to, takový všední hřích.“ Ale už nevidí, že svou pomluvou někomu zničil život či dohnal druhého k zoufalství. A naopak se může stát, že policista zabije agresora, aby zabránil krveprolití, a má výčitky, přitom jen konal svou povinnost. Každý hřích je sám o sobě velké zlo a jen Bůh sám ví, co všechno je tímto zlem ovlivněno. Je proto vždy nutné dobře zpytovat svědomí a prosit Ducha svatého, aby nám odhaloval zhoubnost hříchů a vysvobozoval nás z jejich moci.

Rozdíl mezi smrtelným (těžkým) a všedním (lehkým) hříchem je v tom, jak působí na naši duši. Smrtelný hřích nás odtrhne od Boha a přetrhá pouta lásky, které s námi Bůh ve křtu navázal. Takovým smrtelným hříchem může být pýcha, nenávist, hněv, vztek, zloba, která nás zcela ovládne, ve které se člověk uzavře. Všední hřích naši lásku k Bohu nezničí, ale uráží ji a zraňuje.

Aby byl hřích smrtelný, musí ho člověk konat s plným vědomím a souhlasem. Hříchem tak nemůže být sama myšlenka nebo zlo vykonané pod pohrůžkou či z donucení. Smrtelný hřích tedy nastává jen ve chvíli, kdy vím, že dělám zlo, a chci ho vykonat.

Někdy ovšem člověk nemůže poznat důsledky svých rozhodnutí, svého jednání. A takto se mu nemůže přičítat ani vina. Například když malé dítě utratí peníze rodičů, protože nezná jejich hodnotu. Ale i dospělý člověk může mít v určitých situacích oslabený dobrovolný a svobodný ráz viny. Někdy ale lidé nevědomost jen předstírají. Vědomě se o své svědomí nestarají pro svou lhostejnost či tvrdost srdce. Zaviněná nevědomost pak naopak tíhu hříchu nezmenšuje ale naopak zvětšuje.

Evangelium také hovoří o tzv. hříších prosti Duchu svatému. Co to je? Jsou to hříchy, kdy člověk odmítá jakýkoli projev Boží lásky. Představme si manželku, co se těší na svého muže, který se má vrátit z práce. Nachystá mu skvělé jídlo, s láskou prostře a vyhlíží. Evangelium to říká slovy: „Hostinu jsem přichystal…“ Ale co muž. I když ví, co ho doma čeká, jde raději do hospody na jedno, dvě… hlad zažene buřtem s cibulí a domů přijde značně znaven, čímž vše krásné a připravené zničí. Tak nějak to může být mezi námi a Bohem. Nechce nás nechat v bahně hříchu, připraví nám duchovní hostinu, kde nás chce obsluhovat svým Duchem, sytit pravou láskou, radostí a pokojem. Ale my nepřijdeme „domů“. Takovému člověku se může stát, že už na své obrácení nebude mít sílu. I na smrtelné posteli pak prohlásí: „Ničeho nelituji…“ nebo „Nemám žádné hříchy.“ Tento smutný stav je hříchem proti Duchu svatému. Takovému, mnohdy zahořklému, člověku nepomůže říkat, aby se polepšil. Jediné řešení je ukázat na svém vlastním životě Boží lásku, modlit se za něj a obětovat.

Jako je rozmanitý náš život, tak jsou rozmanité i hříchy. Nikdy a nikde nenajdeme seznam všech hříchů, i když se nám nabízejí různé pomůcky, jak svědomí zpytovat. Snažme se nesklouznout do jedné šablony, když už máme „patent na dokonalost“, ale stále hledejme, jak se přiblížit k Bohu. Čím větší blízkost Boha, tím více světla pro pohled na sebe sama. Co je ale nejdůležitější. Nezůstaňme jen u probírání hříchů, ale radujme se a děkujme Bohu, že je zde, aby nás před stavy otroctví hříchu chránil. Dnešní evangelium nás vybízí: „Buďte připraveni nechat se obsluhovat Bohem!“ Užívejme si péče Ducha svatého, který k nám přichází v modlitbě a svátostech. Na prvním místě hledejme a přijímejme Boží lásku.