Kostel a církev

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti Výročí posvěcení kostela | 28. června 2015

Dnes naše farnost slaví výročí posvěcení kostela. U té příležitosti je možné zvolit jiné evangelium, které se více zaměřuje na dům Boží. Když jsem ale četl úryvek Markova evangelia, který je určen pro 13. neděli v mezidobí, došlo mi, že v sobě skrývá důležité poselství právě pro naši slavnost.

Co znamená dnešní slavnost? Slavit posvěcení kostela znamená radovat se, být vděčný za to, že máme kostel. Že se v něm můžeme scházet, že zde můžeme Boha chválit, setkávat se s ním… ale nejen to. Každý kostel je symbolem církve. Viz světové jazyky, které pro kostel i církev mají jedno slovo. Tedy při každé návštěvě kostela si můžeme uvědomit svou přináležitost k církvi, kterou na apoštolech a působením Ducha svatého ustanovil Ježíš.

V evangeliu slyšíme o velmi odvážném muži jménem Jairos. Sám jako představený synagogy vstupuje na tenký led, když se setkává s Ježíšem, ba co víc, když od něj něco žádá. Vystavuje se nebezpečí, že přijde o místo nebo přinejmenším o pověst. Ale víra v Krista je silnější než strach a místo ve společnosti. Vzpomněl jsem si na své školácké roky, kdy jsem chodíval do kostela jako ministrant s velkou obavou, co z toho bude, když mě uvidí spolužáci, když se to rozkřikne ve škole. Dnes je úplně jiná situace, ale přece jen je v něčem velmi podobná. I dnes může být přináležitost k církvi nálepkou, která nám nepřidá. Ani dnes není jednoduché být v církvi, která je haněna, špiněna a zesměšňována. A tím nemyslím oprávněnou kritiku.

Jairos je tedy i pro nás, křesťany 21. století, povzbuzením a inspirací. A to ještě v jedné věci – v lásce. Jde za Ježíšem i z důvodu své lásky k dceři. Co znamená milovat? V tomto smyslu milovat znamená chtít pro druhého to nejlepší. A co je pro člověka nejlepší? Dobrý život na zemi a věčný v nebi. To je (měl by být) cíl láskyplné rodičovské výchovy. Proto učíme děti už od malička poznávat toto místo, které má být jejich duchovním domovem. Ale celý tento záměr podpíráme modlitbou za ně. A když nedocházíme vyslyšení hned, nevzdáváme to, i kdyby bylo už po dvanácté hodině. Vidíme totiž, že Ježíš má moc vzkřísit i mrtvého. A pak také vidíme, že Jairos přichází na základě lásky ke Kristu. I my musíme přicházet na základě lásky. A jak poznám svou lásku? Ježíš nás nechce trápit, nemusím být přímo asketou, nemusím se všeho vzdát, seriálu… Mít lásku znamená, že dám přednost mši svaté, že přijdu nejprve slavit to nejcennější do Božího domu, že dám přednost modlitbě. A když posvětím čas, vše mi půjde mnohem lépe.

Nakonec si můžeme uvědomit, že každé Ježíšovo uzdravení, o kterém slyšíme, se děje dotykem. A právě kostel je tím místem, kde se nás dotýká Bůh skrze svátosti. Tímto chci poděkovat všem, kdo druhým umožňujete, aby se sem mohli dopravit, kdo svátosti zprostředkováváte. Tím, že vidíte potřebné a oslovíte s nabídkou svátostí – návštěvy kněze.

Hledejme Boží dotek. Hledejme ho na správných místech. O ženě v evangeliu bylo řečeno, že mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo. Je to symbolické vyjádření také toho, kdy člověk hledá štěstí života, smysl života na nesprávných místech. Přitom nedovolí Kristu, aby se ho dotkl. On jediný nás může správně nasměrovat, obdarovat, uzdravit nejen tělo, ale hlavně duši.