Vnitřní zrak

Text k zamyšlení u příležitosti slavnosti sv. Cyrila a Metoděje | 5. července 2015

Jak je možné, že dva bratři dokázali během pár let vykonat dílo, které oslavujeme i po tisíci letech? Než nalezneme odpověď poslechněme si příběh.

Vypráví o nerozvážném mladíkovi, který chtěl být věhlasný a vlivný muž. Když se ptal, jak dosáhnout slávy a moci, doslechl se, že se člověk stane výjimečným, když v sobě probudí vnitřní zrak. Zvláštní smysl, který mu umožní vnímat všechny skryté poklady světa, skutečnou krásu. A také vidět do srdce člověka.

Přemýšlel nad tímto darem. Jaké by to bylo, vidět, kde je ukryté zlato, diamanty, na první pohled rozlišit hodnotné umělecké dílo od kýče a správně odhadnout druhého člověka. To bych se mohl stát nejbohatším a nejmocnějším mužem na světě. A s touto představou se vydal do světa hledat tuto schopnost.

Prošel nepočítaně měst a zemí, setkal se s různými lidmi a šarlatány. Až jednoho dne doputoval ke starému poustevníkovi. I vyjevil mu, po čem touží. K jeho překvapení mu poustevník nabídl pomoc. Hned a zadarmo, což muže potěšilo. Vypravil se se starcem do širého pole. Po několika hodinách přišli k hluboké jámě. Tu mu poustevník poručil, ať se do ní podívá. Muž se naklonil a v tu chvíli ho stařík strčil tak silně, že spadl až na samé dno.

Tři dny tam nešťastný muž křičel o pomoc, bez jídla, bez vody. Najednou přijde poustevník a ptá se: „Koho vidíš?“ „Proradného a zlého starce!“ zakřičí rozzlobený muž. Stařec mu hodí vak vody a zmizí. Muž by na něj chtěl ještě křičet, ale nejprve se musí napít. Polkne první doušek vody a ta chutná jako nejlahodnější víno. Napije se a vyčerpán usne. V jámě pak trpí další dva dny. Když pak přijde poustevník a ptá se: „Koho vidíš?“ muž ze všech sil křičí: „Vraha a podvodníka!“ „Pořád stejně slepý,“ zamumlá stařec, hodí mu krajíc chleba a zmizí. Muž je rozzlobený, ale popadne chléb a hladově se zakousne. Má pocit, že to je to nejlepší jídlo na světě. V noci pak hodiny leží, pozoruje oblohu se zářícími hvězdnými diamanty a přemýšlí. Když ho ráno zaplaví světlem a teplem zlaté slunce, má dokonce pocit, že je vzdor své zoufalé situaci šťastný. Touží žít jako nikdy před tím.

Tu se zase objeví na okraji jámy poustevník a ptá se: „Koho vidíš? Moudrého, velmi moudrého muže,“ zní odpověď. V tu chvíli se stařec usměje a spustí mu dolů lano: „Vidím, že jsi konečně našel ten správný pohled, chyť se, ať tě mohu vytáhnout.“

K tomuto muži z příběhu, který nakonec nalezl moudrost, který dokázal vidět tímto vnitřním zrakem, můžeme přirovnat sv. Cyrila. Toužil po světském uznání, ale nakonec našel moudrost.

My si můžeme uvědomit, že takovou jámou pro nás může být manželství, rodičovství, zaměstnání, ale jen do té doby, než přestaneme bědovat nad tím, co nám ten druhý bere a čím nás omezuje. Vysvobozením bude, když si uvědomíme, že je třeba se radovat z toho, co máme od samotného Boha a čeho jsme si dávno přestali vážit.

Skromnost, pokora, radost z Božích darů, to je základ svatosti, která přitahuje požehnání pro náš život a naši práci. Naše osobní svatost, ve které si vážíme Boha a následujeme ho, přináší trvalý užitek. To je jeden z odkazů dnešní slavnosti a zároveň výzva k následování. Když na nás dolehne trápení, křivda, nepodlehněme skepsi a znechucení. Dovolme kříži, aby z nás učinil lidi moudré a hluboké. Lidi, kterým neschází tento vnitřní zrak, kterým jsou vidět skutečné poklady a krásy života a světa.