Láska k bližnímu

Text k zamyšlení u příležitosti 15. neděle v mezidobí | 14. července 2013

Jedno divadelní představení začíná otázkou: „Můžeme začít? Máte všichni svého souseda?“ a po chvíli ticha protagonista dodá: „Rádi?“ Jak prostá a přitom důležitá je to otázka. Máte své sousedy rádi? Někteří milují všechny. Někdo jen toho, koho zná. Jiný jen ty, které nezná, a jsou i tací, kteří nemohou vystát nikoho.

Jak jsem na tom já? K pravdivému zodpovězení nám může pomoci, když se vžijeme do dnešního evangelia. Jak už toto podobenství známe, víme, že Ježíš použil schválně provokující kontrasty. Přesto se na ně podívejme zcela nezaujatým pohledem. Kněz, levita, Samaritán. Můžeme si tyto postavy zaktualizovat. Kněz je náboženský specialista, od kterého očekáváme, že co hlásá, bude taky dělat. Levité sloužili jako chrámoví zpěváci, hudebníci, učitelé, pomáhali kněžím v chrámu. Dnes jsou to „lidé z kostela“, ti aktivní věřící. Dvě kategorie lidí, od kterých se očekává nejvíce. Ale Ježíš přikládá váhu člověku, který patřil k opovrhovanému etniku. Není bližním ten, kdo se tváří nebo kdo má pro to dispozice, ale ten, kdo otevře srdce.

Možná si řeknete: „Já bych svou lásku určitě prokázal.“ Ale, co kdybychom si tam dosadili někoho nepohodlného, nepříjemného, někoho, kdo nám ublížil nebo si to podle nás nezaslouží. Nehledejme oloupené podél cest, ale ve svém okolí. Kdo trpí, je osamocený, potřebuje naši pomoc, vlídné slovo…? Koho stáří vyřadilo ze hry a my mu zprostředkujeme pomoc s nechutí a bez radosti nebo když už zprostředkujeme, tak jen tu hmotnou?

Jak milovat bližního? K lásce vede jediná cesta. Pochopit, přijmout, prožít, že i já jsem milovaný. Máme milovat bližního jako sebe. Nelze to dokázat, pokud nemáme zdravou lásku k sobě. „Miluji tě takového, jaký jsi,“ říká Ježíš každému z nás. Zpravidla vědomí této lásky Krista ke mě nám umožní otevřít srdce pro druhého. Na KCHK jsme rozebírali úryvek, kdy Ježíš zavolal Zachea dolů ze stromu. Zde je vidět velká touha Boha po člověku, i když je hříšný. Jen my lidé čekáme až se ten druhý polepší… až si zaslouží mou lásku. Ale Ježíš dokázal odzbrojit tím, že miloval jako první. Zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Takovou lásku musela zakoušet třeba Matka Tereza, když přijímala zubožená těla indických chudáků. V nich viděla Ježíše a tomu sloužila. K velkým skutkům lásky nepotřebujeme bohatství. Stačí jen vyjít z toho, že já sám jsem milovaný. Že já sám nezaslouženě přijímám Boží dary. Ten, kdo je vděčný, kdo denně Bohu děkuje, nemůže nemilovat. Protože sám ví, že je milován.

A pokud dojdeme k závěru, že si někdo naši lásku nezaslouží. nejsme to my, kdo máme právo na poslední slovo nad druhým člověkem. Nad nikým nelámejme hůl. Jen Bůh může vyslovit verdikt. Ne my. Vždyť my sami denně přijímáme Boží lásku jako nezasloužený dar. S tímto vědomím přistupujme jeden k druhému.