Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Mše svatá – Závěrečné obřady

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční | 23. dubna 2017

Předchozí částí této čtyřdílné katecheze: Úvod a Vstupní obřady, Bohoslužba slova, Bohoslužba oběti.

Hovořili jsme o mši svaté jako o vrcholné modlitbě dne, o setkání s Bohem, který nás obdarovává zjevenou pravdou, o zpřítomnění večeřadla, Ukřižování i Zmrtvýchvstání. Skončili jsme u chvíle ticha, u nejosobnějšího rozhovoru s Ježíšem, který vstoupil do našeho života ve svatém přijímání.

Říká se: „Konec dobrý, všechno dobré.“ Závěrečné obřady jsou nejkratší, ale důležitou částí mše svaté. Naše děkování je shrnuto do Modlitby po přijímání (jedné ze tří nejdůležitějších). Tam kněz jménem nás všech děkuje za dar, který jsme dostali. Po této modlitbě se nabízí prostor pro tzv. ohlášky, kde si jako farní rodina sdělíme důležité a praktické oznamy, připomínky, úkoly či plány. A aby tyto nebyly delší než vlastní bohoslužba, slouží nám ke sdělení těchto záležitostí také farní časopis.

Celé setkání završí požehnání. Tím si vyprošujeme Boží pomoc a ochranu. I před požehnáním zaznívá výzva „Pán s vámi“. Máme odejít z místa Božího, ale ne bez Boha, Pán má být s námi i nadále. Každý si má uvědomit, že Bůh je ve mně, jsem nyní jeho svatostánkem. Na konec zazní rozeslání. Starobylá výzva „Itte missa est“ je překládána různě v různých jazycích: „Jděte v Kristově pokoji,“ „Jděte ve jménu Páně“ nebo „Jděte, jste posláni.“ Ano, jsme posláni. Máme nejkrásnější a nejvznešenější úkol na světě. Přinést lidem poselství o Ježíšovi, o věčném životě a o Boží Lásce. Umožnit těm, ke kterým přijdeme, setkání s Ježíšem.

I to, že kněz při odchodu opět políbí oltář, nám má připomenout, že jsme na místě svatém. Setkal jsem se s Bohem, který vstoupil do mého života a tím mě posvětil. Já teď odcházím, abych to, co jsem přijal, dával dál. Abych posvěcoval svou rodinu, své přátele, spolupracovníky, spolužáky.

Snad ještě jedno zamyšlení, zda se opravdu potřebujeme ihned rozprchnout, zvláště když je kněz, který je zde ve jménu Ježíšově, ještě přítomný v presbytáři. Nabízí se nám chvíle, kterou můžeme v kostele ještě prožít. Od Boha dostáváme tehdy, kdy od něho také očekáváme. Kdo přišel k bohoslužbě splnit svou povinnost, odchází beze změny. Zůstal mu možná pocit dobře vykonané práce. Bůh mu však nemohl mnoho dát, protože to neočekával. Kdo přišel z donucení, ten navíc odchází rozladěný. Musel vykonat něco, co nechtěl. Kdo se však přišel s Bohem setkat, ten do svých nových prací a starostí neodchází sám. Nebojme tedy ještě nějakou chvíli setrvat, vzpomenout s čím jsme přišli a poděkujme Bohu za dar mše svaté.

Bohoslužby u prvotních křesťanů nekončili tím, že se prostě skončilo a všichni odešli. Následovalo tzv. agapé, společné stolování. Tato tradice není jen dávnou minulostí, ale na mnoha místech běžnou praxí. Ve farnosti mého kolegy takto zakončí slavnost Zmrtvýchvstání, kdy se sejdou při společné snídani. V jiných farnostech takto prožívají slavnost prvního svatého přijímání či biřmování. A jak už jsem také kdysi vzpomínal, v mnohých amerických farnostech po nedělní mši svaté pokračuje setkání neformálním způsobem ve farním sále, kde každý přinese něco z domu, jiní připraví kávu a čaj a více jak hodinu tráví ve sdílení všech radostí a starostí. Měl jsem možnost navštívit i bohoslužby jiných křesťanů, ti takto stráví celé dopoledne. Přijdou ráno s celou rodinou do „farního centra“, kde se rodiče navzájem vystřídají v programu pro děti, kdy jdou nejdřív jedni na bohoslužbu a pak zase ti, co se předtím starali o děti. Po bohoslužbách tráví také čas u společné snídaně či jiného občerstvení. Je to pro nás velká inspirace. A je jen na nás, co vymyslíme.

455 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *