Naši křesťanští bratři

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí | 15. ledna 2012

18. ledna je svátek Panny Marie, Matky jednoty všech křesťanů. Od tohoto dne až do 25. ledna, kdy je svátek Obrácení svatého Pavla, probíhá týden modliteb za jednotu křesťanů.

Proč je tolik křesťanských církví? Pro hřích a slabost lidí. Kdyby byli všichni křesťané věrní Bohu a žili podle svého svědomí, vládla by mezi námi jednota. A proč jsou křesťané hříšní? Protože jsme teprve na cestě k dokonalosti. Každý člověk se narodí jako nedokonalý a svatosti se učí celý svůj život. Snažíme se o dobro, ale ne vždy se nám daří. A než se naučíme žít ctnostným životem, mnoho toho pokazíme a naše chyby zanechávají ve světě své stopy. Z těch pak vzniká rozdělení mezi lidmi, rodinami, farnostmi či církvemi.

Hřích rozděluje, svatost sjednocuje. To je jednoduchá zásada, která vystihuje podstatu problému i ukazuje cestu k jeho řešení – cestu k jednotě.

Jak tedy dosáhnout jednoty? Katechismus nám odpovídá, že se všichni musíme vracet ke společnému kořeni – Ježíši Kristu. Poznat ho a žít co nejvěrněji podle jeho příkladu. To nám pomáhá na cestě sblížení.

V jednom manželském páru se muž zlobil na svou ženu a říkal: „Přece nejsem otrok, abych plnil všechny její rozmary!“ Ona mluvila podobně: „Přece nejsem jeho služka, abych se o něho pořád jenom starala!“ „Že mám pravdu?!“ řekli on i ona. Chvíli jsem je poslouchal a pak jsem se jich zeptal: „A co říká Ježíš ve večeřadle, když umývá učedníkům nohy?“ Chvíli bylo ticho a pak šli oba ke zpovědi. Po ní na nějakou dobu zmizeli a když se vrátili, usmívali se. Ptám se: „Kde jste byli?“ „Smiřovali jsme se.“

Jediná cesta ke smíření a sblížení: Podívat se na Ježíše a všichni si z něho vzít příklad. Pokorně očistit svoje srdce od hněvu a zloby. Udělat si na sebe čas. Mezi lidmi, rodinami i církvemi.

V náboženství jsem se bavil s dětmi o přikázání Nezabiješ: „Už jste ho někdy porušily?“ „Ne, nikdy jsme přece nikoho nezabily.“ „A to jste se nikdy na nikoho nezlobily, nekřičely, nikomu nenadávaly?“ „To jo. A to je taky hřích?“

Některé hříchy nejsou tak zjevné a jejich dopad a závažnost pochopíme, až když se nad nimi zamyslíme.

Chcete vědět, jak vznikne takové rozdělení církve? Někdo si říká: „Co je komu do toho jak věřím. Já si to před Bohem všechno obhájím. To, že občas lžu, abych si ušetřil vysvětlování, že kradu, abych pomohl rodině, že se občas opiju, abych neztratil kamarády, to všechno jistě Bůh pochopí a odpustí.“ Jenomže když se tak chová katolík, může se objevit jiný křesťan a říct: „Podívejte na ty katolíky, vždyť to je hrůza. Lžou, kradou a vedou nezřízený život! Založíme novou církev, vybereme jen ty nelepší, kteří budou žít podle Desatera…“ Tak často vznikají nové církve, tak může vzniknout rozkol mezi lidmi. A chyba je určitým dílem na obou stranách – špatné je dávat pohoršení i se pyšně považovat za toho lepšího. Myslet si, že to dokážu lépe. Máme-li budovat jednotu, je potřeba nepodceňovat své hříchy a jejich důsledky. Kdykoli se v církvi začal tolerovat hřích a opomíjet pokání či se zapomnělo na odpuštění, přišlo i rozdělení.

Na to, jak bude církev jednotná, má vliv náš každodenní život. Naše výchova, příklad, který dáváme dětem, lidem. Náš život má takto vliv na celý svět a jednou si to před Bohem uvědomíme. Kéž se nám daří naším každodenním životem přispívat ke sjednocování Kristova tajemného těla – církve.