Odpuštění

Odpuštění je závažná a z lidského hlediska náročná věc. Neměli bychom je zlehčovat, a pokud po někom, komu bylo ublíženo, žádáme, aby odpustil, musíme si být dobře vědomi toho, co žádáme. Spolu s žádostí o odpuštění musíme uvést i důvod, proč má být odpuštěno. Právě to dělá Ježíš v následujícím podobenství (Mt 18,23-35).

Král měl služebníka, který mu dlužil astronomickou částku. Vyslyšel ale jeho prosby a dluh mu odpustil. Sotva ten služebník vyšel, potkal druha, který mu dlužil nepatrnou částku. I ten druhý dlužník prosí o strpení, ale jeho věřitel ho nemilosrdně pošle do vězení. Když se to dozví král, nechá si zavolat svého služebníka a řekne mu: „Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ A uvrhne ho do vězení. Ježíš nám tedy pouze nepřikazuje, abychom odpouštěli, ale sám odpouští jako první; neukazuje nám cestu k dokonalosti, ale dává nám i sílu, abychom po ní šli. Nepřikazuje nám, co máme dělat, ale dělá to spolu s námi.

Ježíš nám ani tak nepřikazuje, abychom ze svého života odstranili veškeré soudy, ale abychom ze svých soudů odstranili jed. Jde o prvek zášti, odmítnutí a pomsty, který se často mísí s objektivním hodnocením reality. Po Ježíšově přikázání „Nesuďte, a nebudete souzeni“ bezprostředně následuje přikázání „Nezavrhujte, a nebudete zavrženi.“ Druhá věta vysvětluje smysl věty první. Soudit je samo o sobě čímsi neutrálním – soud může vést jak k odsouzení, tak i k odpuštění. Boží slovo ale zakazuje „nemilosrdné“ soudy, tedy takové, které spolu s hříchem odsuzují rovnou i hříšníka.

Převzato z knihy Raniera Cantalamessy Biblické inspirace, kterou můžete koupit v křesťanských knihkupectvích nebo si vypůjčit ve farní knihovně.