Nepovedené děti

Text k zamyšlení u příležitosti 19. neděle v mezidobí (Lk 12,32-48) | 11. srpna 2019

Život v Boží blízkosti nás přivádí k tomu, že moudře hospodaříme s tím, co máme. To je shrnutí poselství minulé neděle. Dnešní neděle je bohatá na další výzvy. A to nejen co do šířky, ale hlavně do hloubky.

Slyšíme hned v úvodu úryvku evangelia výzvu: „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království! Opatřete si měšce, které nezpuchří…“ Jak krásně to u Pána Boha funguje. Dříve, než něco od člověka žádá, sám ho obdaruje. A ne v malé míře. Musíme na to mít dokonce nějaký vak. Dříve, než nás Bůh vyzývá ke štědrosti, sám nám dává svou štědrost pocítit. V Boží výzvě pak také slyšíme: „Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky.“ Jde o životní postoj, o směr, kterým se má naše hospodaření ubírat. Jde o vědomí, že je něco, co má mnohem vyšší cenu. Včera jsme si vysvětlovali, že tímto majetkem je i náš život. Že ho nemáme pro parádu, ale že jde o dar, který se sám má stát darem. Smysl života je, aby přinášel užitek, tak jako zrno má sytit nebo být zaseto.

Víme také, že jsou na světě ti, kteří se stali ztělesněním této evangelijní výzvy. Právě dnes, kdyby nebyla neděle, slavili bychom dívku ze zámožné rodiny ve městě Assisi. Říkali jí Klára. Cítila se Bohem tak obdarovaná, že se jí všechno pozemské jmění stalo nedůležitým.

Lidé napříč staletími mají velmi rádi různé skandály. Jeden takový Klára poskytla obyvatelům Assisi L. P. 1211. Jako dnes přes internet se tehdy rozšířilo, že nejstarší z dcer rytíře Offreduccio, utekla z domova. Ve svých 17 letech byla pečlivě hlídána, proto bylo jasné, že ji někdo musel pomoci. Ten někdo nebyl nikdo jiný než její spolurodák František Bernardone se svými bratry. Rodiče Kláry to správně považovali za únos a snažili se ji pochopitelně získat zpět. Naprosto nechápali, co se právě v srdci jejich dcery, pro kterou už měli ženicha, vlastně děje.

Někteří Kláře fandili, protože v tom viděli útěk z romantické lásky, o kterém zpívali ve středověkutrubadúři. Jak ale poznamenává v životopise sv. Františka spisovatel Chesterton, „romantická láska je ale láskou bez rozumu nebo alespoň s minimem rozumu. U Kláry tomu ale bylo docela jinak. Velmi dobře věděla, co dělá.“ Stalo se vlastně přesně to, co se odehrálo v Assisi jen o něco dříve v rodině Bernardone, kdy si syn František pohnán k soudu před biskupem svlékl šaty a vrátil je otci se slovy: „Až do dneška jsem nazýval Pietra Bernardone svým otcem, ale teď jsem Božím sluhou!“

Obě děti si zvolily lásku, kterou nedokázali jejich rodiče pochopit. Místo radosti přišel jen pocit hněvu a zahanbení. Dokonce mohli založit jakýsi klub zahořklých rodičů, protože se k Františkovi a Kláře se přidávaly další děti. A přitom tyto dvě vážené rodiny netušily, že se jejich jména budou nadále vyslovovat jen díky těmto v uvozovkách „nepovedeným dětem“. V té souvislosti si můžeme uvědomit, jak často dochází k této záměně, kdy se rodiče chlubí schopnostmi „povedených dětí“, které z pohledu věčnosti nemají žádnou hodnotu.

Z pohledu rodičů Kláry a Františka šlo o děti nepovedené, z pohledu Božího ovšem o děti v pravém slova smyslu. Přijali Boží obdarování a dali přednost jiným měšcům, než jaké drželi jejich rodiče. Kéž se i my vydáváme životem s vědomím Božího obdarování a s vědomím toho, kým jsme. Kéž plníme měšce, které nezpuchří, které jsou naším věčným pokladem.