Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti

Text k zamyšlení u příležitosti 14. neděle v mezidobí (Mk 6,1-6) | 8. července 2018

Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti. Aneb jak se říká: Nikdo není prorokem ve svém domově. Výrok, který se stal pořekadlem, obecným pravidlem. Proč? V čem je problém?

Problém vzniká tehdy, když něco, čeho se nám dostává, co máme doslova i obrazně „doma“, nám přijde automatické, samozřejmé. A my si toho přestáváme vážit. To platilo v životě Pána Ježíše, to platí i dnes v rodině, ve farnosti, v církvi. Přijde nám samozřejmý pokorný a empatický postoj papeže, přijde nám všední to, čeho se nám dostává ve farnosti, přijde nám automatické, co pro nás denně dělá, manželka – manžel či rodiče pro děti.

Jaké máme východisko? Umět si vážit toho, co mám. Není to jednoduché. Jde o životní postoj. Ale k tomu je třeba dobrat se postupně. Tím, že si vybudujeme návyk zpytovat svědomí… a při něm si projdeme všechny drobnosti daného dne. A poděkujeme za ně Bohu. Druhým krokem je potom to, že umíme poděkovat svému bližnímu, ať už přímo či nepřímo – třeba modlitbou (za rodiče, partnera, kněze, biskupa, papeže).

V jedné pohraniční farnosti byla nedělní mše svatá. Byl tam kněz a muž, který kostel vždy otevíral. Jinak nepřišel nikdo. Kněz přečetl dnešní úryvek evangelia, podíval se na kostelníka a povídá: „Tady to vypadá, jako by se přímo tady Ježíš narodil.“

Často si stěžujeme, že náš národ Ježíše nezná, že za to může období komunismu. Může, ale proč se i my sami v dnešní době a dobrovolně stavíme do stejné pozice? Tím myslím do pozice, kdy Bohu určíme patřičné meze, kde smí být, a ostatní oblasti života mu uzavřeme. Kostel se kolikrát stává jakousi rezervací, kde smí Bůh ještě být, ale už ne místem, kde nám smí mluvit do života – místem setkání, odkud jde s námi do našeho domova.

Celý problém u Nazareťanů byl v tom, že Ježíše znali od mala. Měli ho za hodného, šikovného a zbožného chlapce, ale nic víc o něm říct nedokázali. Nic víc od něho neočekávali, měli ho zařazeného. Možná slyšeli o jeho velkých zázracích, které konal jinde, možná i záviděli, ale sami od něho nic nečekali.

Podobný postoj na sebe bereme i my, když zapomeneme, proč chodíme do kostela, když je pro nás důležité všechno kolem, výzdoba, zpěv, co má kdo oblečené…, ale Ježíš na oltáři a ve svatostánku naši pozornost postrádá. Jak už jsme probírali, Bůh chce s člověkem spolupracovat. Vždy tedy záleží na tom, co očekáváme, co vyhledáváme, zda si vážíme všech darů, které Ježíš přináší. Tehdy on může pro nás (a s námi) činit velké věci.

Na jednom zájezdě žádali věřící lidé organizátory, aby jim v neděli umožnili návštěvu mše svaté. Těm se do toho moc nechtělo a ptali se: „Proč chcete jít na mši v cizině, když jí stejně nebudete rozumět?“ A dostali odpověď: „Obřad může být trochu jiný a jazyk nesrozumitelný, ale Ježíš je stejný. A když se s ním ve mši svaté setkáme, on rozumí nám a my jemu, a to je to nejdůležitější.“

Nezůstávejme jen na povrchu, jděme do hloubky. Mějme oči s vděčností otevřené pro vše, čeho se nám dostává. Mějme touhu, kterou Bůh může naplnit.