Odkud víme o Kristu?

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle adventní | 9. prosince 2012

Jednoho dne se zeptali mniši svého opata: „Otče vy se nebojíte apokalypsy?“ „Ne, já mám apokalypsu každý den.“ „Jak to myslíte? To je to s námi taková hrůza? lekli se mniši. „Ne. Apokalypsa pro mne není žádná hrůza. Je to příchod Pána Ježíše v jeho moci a slávě, kdy se ujme vlády a porazí zlo. A tato událost nastává v mém srdci při každé mši svaté. Ve svatém přijímání přichází Ježíš jako král do mé duše a já ho usadím na její trůn, aby soudil, co se ve mně odehrává. Aby mi jako nejmoudřejší soudce ukázal, co je v mém životě dobré a co zlé. Aby mě od zla osvobodil a v dobrém posiloval. Když ho pozvu, přijmu a podřídím mu své myšlení a konání, mohu říci, že nastala taková má malá soukromá apokalypsa, kdy Ježíš přišel do mého vnitřního světa a ujal se vlády. Mé staré hříšné já umírá a začíná nový život pod Kristovou ochranou. To jsou přece samé dobré zprávy.“ Mnichům se to zalíbilo, a tak se zeptali: „A jak se máme dopracovat k takovému duchovnímu umění, které nám tu popisuješ?“ Opat se usmál a pravil: „Chcete-li se i vy těšit ze sladkého života svatosti, pozvěte v modlitbě Ježíše do svého srdce. Ptejte se ho, jaké zlo vás ohrožuje nejen zvenčí, ale hlavně zevnitř. Když to zlo poznáte, zřekněte se ho a odevzdejte ho Kristu, ať vás od něj osvobodí. Proste Ježíše, ať vám ukáže dobro a dá vám sílu, abyste ho vykonali. Radujte se ze všeho, co pro vás Bůh dělá, a chvalte ho se všemi svatými.“

Toto je recept, jak Krista stále více poznávat a těšit se z něho. Je to recept pro člověka věřícího. Může se ale Ježíše nějak dobrat nevěřící? Ano, historičnost Krista je prokázána.

Může být k něčemu užitečná pomluva? Jde přece o veskrze špatnou věc, která nikomu neprospívá. A přece. Díky těmto pomluvám od nepřátel křesťanů, kteří Krista odsuzují a hanobí, máme důkazy o Kristově existenci i mimo knihy Písma. O Ježíšově životě nepochyboval nikdo z raných odpůrců křesťanství, mezi které patří např. Frontón, Kelsos, Flavius Josef a Filostratos. V jejich spisech je sice křesťanství potíráno, ale všechny uznávají Ježíše Krista jako skutečnou historickou postavu.

Dějepisec židovsko-římské války Josephus Flavius, jenž zemřel někdy po r. 100, píše o Ježíši Kristu ve své 18. kapitole „Židovských starožitností“ takto: „V této době žil Ježíš, člověk moudrý, kterého Pilát odsoudil na kříž na základě obžaloby předních mužů mezi námi. Ti, kteří ho od počátku milovali, se ho však nevzdali. Ani nyní kmen křesťanů, tak po něm nazvaných, dosud nevyhynul.“

Dalším důležitým pramenem k historicitě Ježíše Krista je Talmud. Jedná se o kodex židovského zákona s komentářem, vzniklý v letech 70 – 300 po Kr. Obsahuje dílčí urážlivé poznámky o Ježíši z Nazareta. Podobně bychom mohli pokrčovat u dějepisců římských.

Nám křesťanům však nejde o důkaz Ježíšovy existence, nevěříme jenom v něho, ale jemu. Pro nás navždy zůstanou hlavním zdrojem čtyři kanonická evangelia a apoštolské listy, jejichž autoři byli mnohdy přímými učedníky Ježíše Krista. Zanedbatelné nejsou ani další desítky apokryfních dokumentů vzniklých v novozákonní době.

Tím nejdůležitějším však je osobní setkání s Ježíšem v modlitbě, ve svátostech, a když k nám promlouvá slovy Písma. Nejde nám jen o informace, ale o setkání s živým a osobním Bohem. Kéž tomu tak skutečně je.