Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Osobní setkání

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle v mezidobí (Mk 1,21-28) | 28. ledna 2018

Na otázku, jestli máme rádi zubaře, většina lidí asi odpoví, že ne. Nemají nic proti osobě lékaře, jsou nakonec rádi, když jim pomůže, ale bojí se léčby, která bývá nepříjemná a bolestivá. A tento strach často zastíní rozum a ovládne emoce. A podobný postoj má mnoho lidí i vůči Bohu. Strach jim zatemní rozum, ovládne jejich pocity a oni, jsa spoutáni tímto zlem, se Bohu uzavírají a odvracejí se od něho. V evangeliu vidíme posedlého, z něhož Ježíš vyhání nečistého ducha. Nechceme teď hovořit o posedlosti jako takové, ale ukažme si naše konkrétní problémy, s nimiž musíme bojovat. Je zajímavé, že člověk z evangelia není někdo nevěřící. Je v synagoze – je věřící. Ale ne každý, kdo věří, s Bohem také žije.

Jak se to stane, že se vzdalujeme od Boha? Ukažme se tři takové důvody. (1.) Někdy se do světa příliš zahledíme, přijmeme světské smýšlení jako normu. A život s Bohem se stane něčím navíc, něčím, co nás omezuje, na co už nezbývá čas. Bojíme se, že bychom přišli o světské radosti nebo svou zajištěnost, nevěříme, že by nám Bůh mohl nabídnout víc. Nevidíme, co všechno s Bohem můžeme získat. (2.) Jindy je to hřích, který nás blokuje. Žijeme s pocitem viny, utíkáme před Bohem, před jeho odpuštěním a uzdravením. Nedokážeme přijmout, že by nám mohl pomoci. (3.) Někdy je to také zklamání, za které přičítáme vinu samotnému Bohu. Zklamali nás rodiče, věřící v kostele, nebo i kněží. A to nám brání otevřít mysl a srdce Bohu.

To všechno na nás může dolehnout, pokud jsme se osobně nesetkali se skutečnou Boží láskou. Pokud jsme nezakusili krásu odpuštění a nemáme zkušenost s Boží pomocí a vedením.

Co s tím dělat? Posedlého člověka z evangelia zachránilo právě osobní setkání s Ježíšem. I my můžeme zažít stejné setkání. Jde o setkání v upřímné modlitbě. Tedy, pokud ji prožijeme ne jako něco, kde měříme čas, nebo něco, co je naší povinností. V takové modlitbě nejde jen o uhlazené věty. My mu můžeme vylít své srdce, vykřičet své bolesti, dokonce i vyčíst své trápení. Jen tak může naše rány přijmout, obvázat a uzdravit.

Moc se mi líbila myšlenka amerického spisovatele a kazatele Maxe Lucada:

„Nemůžeme si zvolit, zda bouře v životě přijde či nepřijde. Můžeme se ale rozhodnout, kam se za bouře budeme dívat.“

Nemůžeme si vybrat, jestli na nás nedolehne obava ze ztráty toho, co máme rádi, nebo strach, který je důsledkem hříchu či zklamání. Ale můžeme se rozhodnout, jak s tím naložíme. Je na nás, jestli se budeme trápit bouřemi, které devastují náš život, nebo upřeme svůj pohled a život k Ježíšovi a dovolíme mu, aby nás zachránil.

293 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *