Pohled na kříž

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Povýšení svatého Kříže | 14. září 2014

Jedna americká vesnice měla svou zvláštní velikonoční tradici. Vždy o svátcích Kristova utrpení uspořádali pouť na blízký kopec, kdy muži z vesnice po předem připravené cestě nesli různě veliké, prosté i nazdobené kříže, které si pro tuto chvíli sami připravili. Jejich kříže měli nejrůznější nápisy, které připomínaly tu či onu životní tíhu či předsevzetí. Mezi tyto siláky se najednou nenápadně přidala žena. A jelikož šla bez břemena, byla organizátory zastavena: „Nemůžeš jít touto cestou, ta je určena jen pro ty, co nesou kříž.“ Žena se mlčky zastavila a po chvíli vytáhla řetízek, ne kterém byly plechové vojenské známky. „Toto mi zůstalo po mých synech, co mi zahynuli ve vietnamské válce. Toto je můj kříž,“ řekla a pořadatel ji pustil na onu křížovou cestu.

Každý si neseme své kříže. Některé jsou bolesti a utrpení, které nám život přináší, jindy to jsou naše slabosti a hříchy. Své utrpení člověk někdy skrývá, nechává si pro sebe. Ježíš ale vyzdvihl svůj kříž a na něm sám sebe tak, aby jej žádný nepřehlédl, aby každý mohl přijít a nechat se obejmout. Své hříchy zde zanechat, lidsky neřešitelné problémy položit pod Kristův kříž, své starosti nést spolu s Ježíšem.

V prvním čtení dnes čteme o významném předobrazu Kristova kříže. Slyšeli jsme o trestu, který Izraelity na poušti postihl. Jen co byli zachránění z otroctví, trochu se nadechli svobody, už naříkali a stýskali si. Zapomněli na bolesti domu otroctví v Egyptě. Zapomněli na robotu, že jim brali děti a topili je… vzpomínali na hrnce s masem, cibuli, pór… Přitom je Bůh vedl a chránil. A pro jejich reptání odtáhl svou ruku a na lid dolehlo nebezpečí pouštních hadů, jejich uštknutí způsobovalo smrt. Až nyní si uvědomili svou nevděčnost a přicházejí s prosbou za Mojžíšem: „Modli se za nás.“ Ten pak na Boží příkaz vztyčuje měděného hada, aby každý, kdo na něj s touhou po záchraně pohlédne, zůstal na živu. Je v tom krásná symbolika. Člověk svým hříchem nutí Boha, aby mu odňal svou ochranu. Nyní se má podívat vzhůru na hada, který je symbolem zla, hříchu. Každý, kdo takto přiznal svou vinu, mohl dojít záchrany.

Žijeme v novozákonní době – v církvi. Pro nás je vztyčen kříž, i nám se pravidelně nabízí Kristus ve svátostech i v adoraci. Ne, abychom jej litovali, že za nás musel trpět, ale abychom my sami litovali svých vin, které se na jeho smrti podílely. Nabízí se nám, abychom se mu klaněli a vyjádřili touhu po odpuštění i po přátelství s ním. Abychom přistoupili s důvěrou, že on s námi ponese tíhu našich starostí. Učí nás, abychom své bolesti nesli společně. Síla křesťanství je ve vzájemné pomoci. To vyžaduje ve farnosti i malá společenství, kde vládne vzájemná důvěra (modlitba matek, modlitby otců, společenství mladých, společenství manželů…). Buďme si navzájem oporou. Mysleme také na ty, kteří zvláště v dnešní době pro svou víru trpí a jsou pronásledováni (viz výzva otce arcibiskupa). Kéž nás tyto skutečnosti vyburcují dát stranou to, kvůli čemu nám nezbývá čas na pravdivý a hluboký život křesťana s Bohem. Važme si svých možností, které miliony křesťanů na celém světe mít nemohou.