Pramen Boží lásky

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Svaté Rodiny | 27. prosince 2015

Každý člověk je stvořen pro lásku. A to si nejvíce připomínáme o Vánocích. Bůh nám dal to nejlepší – svého milovaného a milujícího syna. A my se máme jeho darem inspirovat.

Někdy je ale problém, že v nás pramen lásky vysychá, nebo je už zcela vyschlý. Aby pramen znovu fungoval, potřebujeme pohlazení, políbení od svého Tvůrce, od milujícího Otce, od Boha. Potřebuje vyčistit jako studánka zanesená blátem. Proto, když už nemáme sílu milovat, modleme se. Je třeba se otevřít modlitbou a svátostmi Bohu, který jako jediný může pomoci.

Tato Boží láska, která protéká skrze nás, má moc proměňovat lidská srdce. Trpělivým zaléváním můžeme v rámci manželství, rodičovství proměnit své blízké v rozkvetlou zahradu. K tomu máme povolání od Boha. Jak jsme si říkali včera, jedině s Boží pomocí můžeme obstát, jen s napojením na Boha můžeme být skutečně prospěšnými.

Zvláště šťastní mohou být rodiče, kterým se podaří přivést své děti k tomuto prameni. To se může podařit jen tehdy, když spojíme síly. Začneme v kruhu rodiny svým příkladem (tím, že sami usilujeme o svatost), modlitbou se budeme dovolávat Boží pomoci a požehnání a tím, že si necháme pomoci v rodině církve – ve farnosti. Tento čas milosti je velice krátký, uteče jako voda, už nikdy nevrátíme jediný den, kdy jsme mohli být svým dětem zvěstovateli evangelia.

Manželství a rodičovství je krásné, ale těžké povolání. Pokud ho žijeme poctivě, stojí nás všechny naše síly. Symbolem tohoto společného života jsou prstýnky. Připomínají vzájemnou lásku, ale mohou se stát i okovy, které svazují a tíží. Zvláště když od našeho nejbližšího přichází, nepochopení, utrpení, zraňování neupřímností… čím bližší člověk nás raní, tím více to bolí. Ale i zde platí, že když své kříže nabídneme našemu nebeskému Otci, když je neseme za spásu svých blízkých, promění se v požehnání. A tak se můžeme stát spolutvůrci zázraku proměny vyprahlé pouště v rozkvetlou zahradu. Zvláště cenným drahokamem manželů je pravidelné setkání při společné modlitbě. Chvíle, kdy si navzájem mohou odpustit, vše vysvětlit a jít spát s vědomím, že zítřek je darem – novou šancí.

Jedna žena vyprávěla, jak se rozhádala se svým bratrem. Došlo k nedorozumění a bratr se urazil. Zahrnul ji výčitkami a často hrubými výrazy, několik měsíců se s ní odmítal bavit. Mnohokrát měla ta žena chuť mu oplatit jeho jednání stejnou mincí, ale neudělala to. Nikdy o svém bratru nemluvila zle, neurážela ho, ani neponižovala. Odolala pokušení stěžovat si na něho před druhými. Trpělivě se za něho modlila, a když jí nějakým zlým slovem ublížil, hned to obětovala za jeho spásu. „Pořád jsem si musela připomínat, že bratr není zlý, ale že ho ovládá zlo, nad kterým je potřeba zvítězit dobrem,“ říkala. A rozhodla se, že mu pošle k narozeninám dárek. Posbírala na půdě jejich staré hračky a ty mu poslala s lístkem: „Vzpomínám na všechno krásné, co jsme spolu prožili, a stále tě miluji.“ Pár dní poté ji přijel bratr navštívit a usmířili se. Když ta žena vzpomínala na tuto příhodu, říkala: „Bylo to velmi těžké období, ale když skončilo, měla jsem dvojí radost: Jednak z bratra, že se přijel udobřit, a pak také ze sebe, že jsem se nedala strhnout zlem, které by náš vztah asi definitivně zničilo.“

Moc vám přeji podobně pevnou víru a trpělivou lásku. Kéž obstojíte ve všech zkouškách. Kéž se stáváte pramenem Boží lásky a přivádíte k ní své děti i své blízké.