Radost z víry

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle v mezidobí (Jan 2,1-12) | 20. ledna 2019

Jak událost minulé neděle, tak ta dnešní, je součástí tajemství modlitby růžence. A jelikož je růženec modlitbou rozjímavou, máme dané tajemství důkladně prorozjímané. Přesto se na ně pojďme znovu podívat.

Děj evangelijního úryvku nám ukazuje jako ústřední postavu příběhu Pannu Marii. Ta nás ovšem brzy zavede dál, nás i ostatní účastníky svatby vede k Ježíšovi, který se dosud jevil jen jako doprovod své matky. Jak víme, Ježíš zde udělá svůj první zázrak. Udělá ho na svatbě. Svatba je radostná oslava lásky. Dva lidé nalezli lásku jeden k druhému, chtějí ji rozvíjet, radují se z toho se svými přáteli. A právě tato událost nám symbolicky odhaluje i Ježíšovo poslání. Vstupuje jako ženich, který si vyvolil svou nevěstu – církev. Chce, abychom vytvořili vztah s Bohem, vztah, který bude zahrnovat láskou více, než si zasloužíme. Chce, abychom se z víry radovali. Symbolem této radosti je proměněné víno (cca 600 litrů). Správce svatby se diví, proč tento nápoj, který převyšuje nároky těch nejnáročnějších someliérů, nabízí ženich nyní, kdy už to mnozí hosté neocení. Ale Ježíš nám chce ukázat Boží velkorysost, štědrost a vynalézavost jeho lásky, která nezná mezí. I když to příjemci nedocení, ba třeba dokonce odmítnou. To je první poselství – zakoušet radost z víry.

Jako druhé poselství dnes přijměme skutečnost, že jsme Bohem vyvolenou nevěstou. Ježíš si nevyvolil jednotlivé křesťany, ale společenství církve. My můžeme patřit k tomuto mystickému tělu, můžeme a máme být znamením jeho přítomnosti ve světě.

Do třetice slyšíme důležitou radu Panny Marie: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Abychom mohli poslechnout, musíme nejprve slyšet. Základním prostorem, kde Kristu nasloucháme, je bohoslužba. Ano, víme, že se máme bohoslužeb účastnit co nejčastěji, minimálně o nedělích a zasvěcených svátcích. Ale k bohoslužbě nepatří jen mše svatá, je důležité konat bohoslužbu i v rodině. Bohoslužbou je i soukromá modlitba, ale o to důležitější je, když se k ranní či večerní modlitbě sejdeme jako celá rodina. Je známo, že lidé, kteří ztratili víru, se napřed přestali modlit. Přijměme i toto třetí poselství – oslavovat Boha a poslouchat jeho výzvy ve společné modlitbě.

V klášterní zahradě pracoval jeden prostý mnich a při práci si zpíval Biblické žalmy. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby chorální nápěvy nenahradil melodiemi z lidových písniček. Někteří bratři to slyšeli a přišli za opatem s otázkou: „Může náš bratr zpívat žalmy na lidové popěvky?“ Opat jen pokrčil rameny: „Když se mu to líbí…“ Bratři se ale hned ozvali: „To přece nejde. Modlitba je přece vážná věc. Nesmí se z ní vytratit vznešenost.“ Na to se opat usmál: „To je pravda, ale mnohem vážnější by bylo, kdyby se z modlitby vytratila radost.“

Když shrneme všechna dnešní poselství, zjistíme, že jsme voláni k radostnému zakoušení víry. Jsme Bohem milovanou nevěstou – společenstvím církve, které ho oslavuje a naslouchá mu skrze bohoslužbu. Kéž se z našeho vztahu s ním nikdy neztratí radost.