Setkání s Boží mocí a láskou

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Proměnění Páně (Mt 17,1-9) | 6. srpna 2017

Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání hovoří o modlitbě: Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením. Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci. (z katechezí svatého faráře arského o modlitbě)

Tématem našeho dnešního rozjímání je modlitba. Setkání s Bohem, při kterém učedníci poznávají Ježíšovu slávu, při které člověk zakouší nesmírné štěstí a krásu, o které hovoří Jan Maria Vianney. Je taková modlitba možná? Jak se k ní dopracovat?

Známý exercitátor P. Elias Vella vzpomíná na svého zpovědníka, kterému líčil, kolik má práce, a prosil, aby mu schválil méně času k modlitbě. Zpovědník si nechal vylíčit všechny jeho úkoly a starosti, a pak odpověděl: „Vidím, bratře, že máš skutečně velmi mnoho práce. Opravdu se nemůžeš modlit třicet minut, ale potřebuješ šedesát minut modlitby.“ Ježíš nepotřebuje naši práci, ale potřebuje nás. Chce s námi rozmlouvat, chce nás milovat a proměňovat.

V jedné farnosti u Holešova byl starý kněz. Když se mu někdo ve svátosti smíření vyznával z toho, že nemá čas nebo chuť na modlitbu, poslal ho za pokání pěšky a samotného na Svatý Hostýn. Nejeden kajícník se proti tomu ohradil: „Pěšky? Na Hostýn? Sám? Proč mi dáváte tak těžké pokání?“ „Abyste poznal, o co přicházíte. Pouť na Hostýn pro vás bude školou modlitby. Po cestě do kopce se můžete zklidnit a vnitřně ztišit. Při stoupání po schodech před bazilikou pak máte příležitost krok za krokem odevzdat Bohu všechny své starosti a roztržité myšlenky, které vám vyvstanou na mysl. Na každém schodu se můžete modlit: Pane podívej, co mě napadá, co mě trápí a pronásleduje, všechno ti to odevzdávám, chci patřit jen tobě. Pak vstoupíte do baziliky, která svým vymalováním představuje nebe. Tam stanete tváří tvář Ježíši ve svatostánku a odpočinete si v jeho blízkosti. Pak budete připraven slyšet Boží slovo, naslouchat Božímu hlasu, vnímat Boží přítomnost a lásku. To bude vaše odměna a radost, to bude poklad, který si odnesete domů.“

V jedné anketě se ptali: „Proč se lidé modlí?“ A dostali různé odpovědi, které se dají shrnout do několika vět: „Abychom odevzdali Bohu své prosby.“ „Protože nám to přikazuje náboženství.“ „Abychom si splnili svou povinnost a byli s Bohem zadobře.“ „Protože nás k tomu vedli rodiče.“ Takové různé názory tam zazněly. Naštěstí mezi nimi nechyběl ani ten, který můžeme vyzdvihnout jako nejdůležitější: „Abychom se setkali s Boží mocí a láskou.“ To je cíl modlitby. Modlit se tak, abychom se setkali s Boží mocí a láskou a byli jimi proměněni v Boží děti, kterým nebude scházet láska, naděje, radost a pokoj. Kéž se nám to daří.