Škola pokory

Text k zamyšlení u příležitosti 20. neděle v mezidobí | 17. srpna 2014

Kolikrát nám partner, přítel či kolega z práce řekne něco, co zamrzí a zabolí. Kolikrát máme pocit, že to přehnal, zlobíme se a urážíme, nebo dokonce odplácíme a vypukne hádka. Ptáme se: „Jak mi mohl něco takového říci? Proč mi ublížil?“ A potkáme přítele, který nás bude chtít utěšit a řekne: „Hold, lidi jsou zlí.“ Je to sice slabá útěcha, ale může nás povzbudit. Jak ale přijmout a pochopit odmítavý a na první pohled zraňující postoj Božího Syna? Minulou neděli jsme viděli Ježíše, jak hned pomáhá a zachraňuje. Ale co dnes? Jak mohl tu ženu tak odbýt?

Podívejme se, co se v evangeliu odehrává. Za Ježíšem přichází pohanská žena, která má krutě posedlou dceru. Mohlo jít o posedlost jako takovou, mohla to být nemoc, závislost či dcera, co vedla nezřízený život. Každopádně to byla dcera s problémy. Co si o tom mysleli lidé? Možná utrousili jedovaté poznámky, že jablko nepadá daleko od stromu, nebo že děti jsou obrazem rodičů. A k tomu všemu si jí Ježíš nevšímá, i když na něho ta žena křičí: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“

Tato žena nepatřící do Božího národa, možná lidmi pohrdaná prosí Ježíše o pomoc, ale on si jí nevšímá. Vystaví ji tvrdé zkoušce. Poznámka k Bognerově překladu Nového zákona vysvětluje, že Ježíš, jako Mesiáš, měl úkol hlásat evangelium židům, jak to slibovali proroci. Teprve po svém zmrtvýchvstání posílá apoštoly i k pohanům.

Ona přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ta věta zabolí, jako když řízne nůž. Žena však pokorně přijme Ježíšova tvrdá slova a pohotově mu odpoví. „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů.“

A nyní chápeme, proč se to všechno stalo. Aby bylo odhalilo krásné srdce této svaté ženy. Na první pohled Bohem opomíjená pohanka se najednou stává vzorem víry, pokory a lásky. Věří Kristu, pokoří se před ním i všemi svědky té události, protože miluje svoji dceru. Mimořádná žena a matka se stává učitelkou apoštolů a národů. Dává nám příklad, na který jen tak nezapomeneme. Není divu, že nakonec dostává to, o co prosí.

Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Pokud se tedy dostaneme do tíživé situace nebo zažijeme zklamání od druhého člověka, neříkejme Bohu: „Jak si to mohl dopustit?“ Ale ptejme se: „Pane, co mi tím chceš říci, čemu se mám naučit?“ Kéž v nás napjaté situace, jedovatá slova či jiné urážky neprobouzí touhu po pomstě, ale kéž se skrze pokorné přijetí staneme učiteli dobra.