Ty jsi Syn živého Boha

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí | 24. srpna 2014

Učedníci se s Ježíšem pohybovali na sever od galilejského jezera. V těch místech byl rozšířen syrský, egyptský, řecký, římský a kdoví ještě jaký polyteismus – mnohobožství. Když se řeklo Bůh, hned se muselo dodat jaký. Řecký, římský, egyptský bůh války, úrody, lásky, slunce, atd. Židé, aby se od těchto božstev jasně odlišili, říkali: Bůh našich otců, Abraháma, Izáka a Jákoba…

Ježíš chce, aby o něm měli učedníci jasno. A tak vznáší důležitou otázku: „Za koho mne pokládají lidé a za koho mne pokládáte vy?“ A Petr řekne: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ „Živého Boha.“ Není to bůh minulosti, bůh lidských strachů či přání. Je to Bůh živý. Živý znamená činný.

A jaké činy Petr viděl a zažil? Utišení bouře, chůzi po moři, nasycení hladových, uzdravení nemocných… Je to Bůh, kterému je podřízena příroda a celý svět. Jeho síla by mohla budit hrůzu. Ale zároveň je to Bůh, který miluje člověka a je vnímavý k jeho potřebám. A Ježíš je jeho Mesiáš – pomazaný, vyvolený Syn. Je ztělesněním síly a lásky, která vzbuzuje úctu a k lásce vybízí.

Co by na tuto otázku odpověděli učedníci dnes? Dnes by nejspíš řekli, že lidé nemyslí. Nemyslí na Boha, na věčnost, na spásu ani požehnání. Jsou zahlceni. A když už si vzpomenou, tak je to ve chvíli, kdy se jim přihodí něco zlého. A většinou jen proto, aby Bohu mohli něco vyčíst.

Takový člověk potřebuje skutečné přátele, kteří jim na svém vlastním životě ukážou působení živého Boha. Ne svou bezchybností, ale tím, že řeší své prohry, hříchy, neštěstí s Boží pomocí. Kolikrát slyším: „Pane faráři, bylo to pro mne tak těžké, bez Boha bych to nezvládla.“ Abychom druhým mohli pomoci poznat živého Boha, musíme s ním sami žít.

Zde je třeba říci, že Bůh sám – živý Bůh – neustále na člověka čeká. Víme, jak je těžké čekání u lékaře, na zpožděný vlak či někde v koloně aut. A mnohem horší je čekat na někoho, koho máme rádi. Jestli se ozve, jestli se mu nic nestalo… Jak očekává milující Bůh, nám odhalil ježíš v podobenství o marnotratném synu. Nenechejme ho čekat. Cesta k setkání s ním je, že na něho začneme myslet. Že o něm začneme přemýšlet. Nepřicházejme jen, když je nám špatně nebo když jsme bezradní. Mysleme na něj v každé volné chvíli. A stejně tak nezůstávejme jen u myšlenky, oslovme ho, vstupme do rozhovoru s ním. Ano, takovému rozhovoru říkáme modlitba. Vstupme do rozhovoru, kde mluvím i naslouchám, odevzdávám i přijímám, kde se odhaluji i poznávám, nechávám se milovat a miluji.