Slavení liturgie Církve – Kristovo kněžství a všeobecné kněžství

Text k zamyšlení u příležitosti 29. neděle v mezidobí | 21. října 2012

V jednom království vyhlásili zvláštní ples. Kdo se na něm bude nejvíce podobat králi, bude moci zůstat v jeho paláci tak dlouho, jak si bude přát. Zájem lidu byl veliký. Všichni začali shánět šaty, vytvářet masky a zdobit se šperky, o kterých věděli, že je král používá. Přišel slavnostní večer a sál byl plný hostí, jež se podobali jako vejce vejci. Měli na sobě královské šaty, masky, šperky a pohybovali se vznešeně po parketu. Mezi nimi se proplétal i nenápadný sluha. Tu otevřel dveře, tu podal pokrm, dolil číši, vždy se uklonil a hezky pozdravil. Přestože byl milý a uctivý, mnozí na něj pohlíželi s nelibostí, neboť i on se nápadně podobal králi. V jednu chvíli mu vyklouzl tác a jídlo a pití skončilo na zemi. Všichni okolo ucouvli a pohoršeně se na něj obořili: „Co tu chce to nemehlo? Měli by ho vyvést!“ Jeden z hostí se však nad sluhou slitoval a pomohl mu se sbíráním rozsypaného jídla. Jak tak přiklekl a uklízel, zaslechl najednou hlas, který patřil samotnému králi. „Myslím, že jsem konečně našel někoho, kdo se mi skutečně podobá. Kdo se nepřišel jen bavit, užívat či předvádět, ale je také ochotný se sklonit a sloužit. Jestli chceš, budeme přáteli. Můžeš zde zůstat a být mým hostem jak dlouho se ti zlíbí.“

Když se bavíme o liturgii, můžeme si ji představit jako nádhernou slavnost, na kterou Bůh zve každého člověka. A při této slavnosti má jediné přání. Aby se lidé podobali jeho Synu Ježíši. Ne účesem, oblečením nebo řečí. Mají se mu podobat svým srdcem (smýšlením a jednáním). Ježíš se při mši obětuje a slouží. Ač to přímo nevidíme (ale prožíváme to skrze symboly), každému chce umýt nohy, uzdravit srdce, dát naději, každého z nás touží osobně pohladit a políbit (ve svatém přijímání). A má radost ze všech, kdo na to myslí a chtějí mu pomoci s touto slavností.

Aby se to podařilo, je potřeba myslet na dvě důležité věci. Zaprvé, že se budeme snažit, abychom ve mši poznali Krista, který je skryt nejen v tajemství eucharistie, Božím slově, v osobě kněze, ale třeba také v našem sousedovi či ve mně samotném. A zadruhé ve mši svaté nejde jen o splnění nějaké společenské či náboženské povinnosti. Mši svatou přicházím společně s Kristem, s knězem a Božím lidem odsloužit. Tím, že se do ní zapojím, že do ní vložím to nejlepší, co v sobě mám.

Co pro to konkrétně udělat? Stačí úsměv, s chutí se zapojit do zpěvu či modliteb, upřímně stisknout ruku při pozdravení pokoje. Myslet na to, že mám na druhé pohlédnout s takovou láskou, s jakou by na ně pohlédl Kristus, kdyby stál na mém místě. Dát Ježíšovi své oči, ústa, ruce a hlavně srdce. To je zapojení do liturgie. Chtějme být jako Ježíš a Ježíš tě promění.

Na závěr si máme ještě připomenout, že v kostele nejsme sami. Jsou tu s námi svatí, Panna Maria, naši zemřelí, na které vzpomínáme a za které se modlíme. Můžeme si to představit tak, že náš kostel je jen jedním malým pokojíkem nesmírně velikého paláce, kde se slaví Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, a my jsme součástí této nádherné vznešené slavnosti. Všude kolem nás jsou tisíce dalších pokojů – chrámů, kde lidé nacházejí odpuštění, uzdravení a sílu pro každodenní život. Mše svatá je nekonečná nádherná slavnost, která spojuje všechny křesťany na zemi i na nebi. Buďme Bohu vděční za pozvání na tuto slávu a radujme se s ním.