Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Svátosti přináší spásu a věčný život

Text k zamyšlení u příležitosti 30. neděle v mezidobí | 28. října 2012

Svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti, kterou člověk dostává, když svátost přijímá. To, co svátostný obřad symbolicky naznačuje, to také působí. Při křtu se křtěnec polévá vodou a v tu chvíli se očišťuje jeho duše od všech hříchů. Při zpovědi kněz vyslovuje rozhřešení a Ježíš osvobozuje duši od zla a hříchu a vrací ji křestní krásu a nevinnost. Co biskup, kněz, jáhen či laik udělující svátost symbolicky naznačují, to v tu chvíli sám Ježíš působí.

Dnešní druhé čtení nám to připomíná, když hovoří o Ježíšově kněžství a vyznává: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ Toto vyznání je pro život církve nesmírně důležité. Znamená, že Ježíš bude vykonávat kněžskou službu navěky. Nikdy nás neopustí, nikdy se o nás nepřestane starat. Svou milostí a svatostí doplňuje to, co člověk kazí svou slabostí.

Co z toho pro nás vyplývá? I když svátost vysluhuje hříšný křesťan, nemá to na její platnost žádný vliv, protože při udělování každé svátosti je přítomen Ježíš, který se stará o to, aby byla udělena milost, o kterou se prosí. Nedávno jsem slyšel silný zážitek jednoho člověka. Měl přítele, který se připravoval jako katechumen na křest. Pracovali spolu v lese a přihodilo se neštěstí. Onoho katechumena zasáhl strom a byl smrtelně zraněn. Jeho poslední přání bylo, aby ho okamžitě pokřtili. A tak tento muž (křesťan) vzal vodu a vykonal obřad křtu. On, slabý a hříšný člověk lil vodu a Kristus očistil a posvětil duši umírajícího. Společným dílem tak darovali umírajícímu spásu a otevřeli bránu k věčnému životu. Svátost, je-li udělena ve víře, tedy působí milost, kterou naznačuje.

Pro působení svátosti je však důležité, aby byla také přijata. Kolik je křesťanů, kteří se nechali polít vodou, ale ta stekla po jejich hlavě bez užitku, protože zatím vnitřně Krista nepřijali. Abychom nerozšiřovali jejich řady, máme v dnešním evangeliu krásný příklad, jak přijímat svátosti, aby nám přinášely spásu a věčný život.

Bartimaios je obrazem ztraceného člověka. Sedí u cesty a žebrá, protože je slepý a nic jiného dělat nemůže. Co udělá proto, aby se to změnilo? Zaprvé projeví víru a touhu. V životě Ježíše neviděl, zná ho jen z doslechu, stejně jako my. To, co o něm slyšel, mu však stačí. Volá na Ježíše a prosí o pomoc. Nenechá se odradit a umlčet lidmi, kteří ho okřikují a odrazují.

Kolikrát se i nám stává že po kázání či četbě Písma zjistíme, že je potřeba jít ke zpovědi. Ale tu uslyšíme: „To nemá cenu, stejně se nezměníš, teď je moc práce, odlož to na později…“ nebo vidíme v kostele lidi, kteří ke svátostem nechodí a řekneme si: „Když nechodí druzí, ani já nepůjdu“ nebo „Nejsem na tom tak špatně, jsou horší než já.“ Necháme se okřiknout svojí leností, strachem, či špatným příkladem druhých. Kdyby se tak zachoval Bartimaios, nikdy by se nestal zázrak, který si budou křesťané připomínat až do konce světa.

Druhá věc, kterou Bartimaios projevil, byla odvaha a odhodlání. Musel poslepu dojít až k Ježíšovi. Pán mu to nijak neusnadnil.

Kolikrát se naše odvaha a odhodlání vytratí, když narazíme na překážky. O kolik Božích milostí nás připraví naše pohodlnost. V této chvíli mám před očima některé, kteří chodí do kostela z velké dálky a zpátky se vracejí po tmě. A jiným, zdravým, je zatěžko zvednout se z gauče, aby se vypravili na mši svatou. I proto je svět takový, jaký je.

Třetí věc, kterou Bartimaios dělá, je, že odhodí plášť. Ten je jeho majetek, ochrana, radost, jistota. Proč ho odkládá? Aby mu nebránil v cestě ke Kristu. I nám se může stát, že jinak dobré věci se stanou překážkou mezi námi a Bohem. Bartimaios nás učí, že vše, co stojí mezi Kristem a námi, co nás od Boha začne odvádět, bychom měli odložit. Dát Ježíše na první místo. Pak bude naše nitro připravené k přijetí Božích darů a milostí.

Dostáváme se k závěru. Bartimaios se konečně setkává s Kristem a vyslovuje jasně svou prosbu: „Mistře, ať vidím.“ V tu chvíli mu Ježíš říká: „Jdi tvá víra tě zachránila.“ A Bartimaios vidí. Je zdravým, šťastným člověkem. A aby mu zdraví a štěstí vydrželo, je v evangeliu poslední důležitá věta: „A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“ Kdo chce, aby mu svátosti přinášely spásu a věčný život, jde v jejich síle za Ježíšem. Bůh nedává člověku milost, aby se zase vrátil do temnoty. Dává milost, aby šel s Kristem.

Svátosti posvěcují – činí z nás světce. Svatý je ten, který vidí Boha a jde za ním, jde po cestě života v Kristových stopách. A svátosti přijímá jako posilu pro své putování.

625 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *