Srdce člověka

Text k zamyšlení u příležitosti 22. neděle v mezidobí | 30. srpna 2015

Abychom pochopili poselství dnešního evangelia, je potřeba vědět, že židé dávali do souvislosti čistotu fyzickou a duchovní. Dnes by jejich počínání charakterizovalo pořekadlo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Na tom by nebylo nic špatného, kdyby lidé usilovali o zdraví těla i duše. Ale, jak už to bývá, mnozí začali pečovat o tělo, a duši opomíjeli. Nejkřiklavějším biblickým příkladem, kam až to může dojít, je Pilát. Umývá si ruce poté, co odsoudil člověka, o kterém byl přesvědčen, že je nevinný. Jeho počínání je zrcadlem nastaveným farizeům a učitelům národa. A také nám.

I nám hrozí, že sice budeme dodržovat formálně náboženské předpisy, ale bez užitku pro svou duši. Může se stát, že vyjdeme po mši svaté z kostela, udělali jsme kříž svěcenou vodou, ale pak se vrátíme do starých kolejí. Opět přijdou na řadu pomluvy, kritika, hněv… To by pak znamenalo, že jsme se navenek nechali posvětit, ale naše nitro zůstalo neposvěcené. Následující příběh nám mnohé napoví.

Jednou za týden měl opat mši svatou v městském kostelíku. Chodilo do něj jen pár lidí, ale mnoho jiných sedělo na náměstí a během mše popíjeli kávu. Někoho napadlo, že by se přitom mohli něco užitečného dozvědět, a dal vybudovat reproduktor, který umožnil, aby kázání zaznělo i před kostelem. Jednoho dne přišel za opatem člověk, který patřil mezi ony kavárenské posluchače, a vyřkl kritickou otázku: „Slyšel jsem pár vašich promluv a chci se zeptat, jak je možné, že vaše ovečky nežijí podle vašeho učení?“ „Pěkně vás vítám,“ pravil opat a pokračoval: „Člověk hold není ovečka a nedělá to, co se mu řekne. Jeho jednání vychází ze srdce. Jaké je jeho srdce, takové jsou i jeho skutky.“ Tu mu ten člověk vpadl do řeči: „Ale vaši věřící by měli přece mít dobré srdce…“ Opat pokýval hlavou. „Moc bych si to přál. Ale není to tak snadné. Lidské srdce je jako širý lán, do kterého padají různá semínka, která pak rostou. A podle toho, co všechno jste do člověka od jeho početí zaseli, vypadá i jeho srdce. To, co my hlásáme a učíme v kostele, je jen jedno ze semínek, které zapadá mezi mnoho jiných, často pevně zakořeněných, rostlin. A můžeme jen trpělivě doufat, že se dobro, kterému učíme, ujme, vzklíčí, vyroste a přinese své plody.“

Ježíš nás dnešním úryvkem vybízí k jednomu z nejdůležitějších úkolů, které nám zde na zemi dal: „Zaměř se na své srdce. Na své nitro. Je dobré a užitečné modlit se, chodit do kostela, zachovávat náboženské předpisy, ale to všechno je nástroj k péči o tvé srdce.“

Naše srdce, naše nitro je to nejdůležitější a nejcennější, o co Pánu Ježíši jde. Je to místo, kde se s ním můžeme setkávat. Tam vnímáme jeho lásku, odpuštění, uzdravení, útěchu. Znovu nám říká: „Otevři mi své srdce se vším, co se v něm nahromadilo. Odevzdávej mi všechny radosti i starosti, vítězství i pády, zranění, zklamání. Dávné vzpomínky i dnešní zážitky. Dovol mi, abych tě miloval, abych ti pomáhal, abych tě naplnil radostí a pokojem.

Často nemůžeme ovlivnit, co do nás druzí zasejí, ale máme ve svých rukou, co s tím uděláme. Co v sobě necháme klíčit a čeho se zbavíme. Bůh má tu moc proměnit naše srdce. Ale respektuje naši svobodu. Čili čeká, až ho pozveme, až se mu odevzdáme.