Ty máš slova věčného života

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí | 23. srpna 2015

Již jsme mnohokrát vzpomínali tu touhu v člověku, která je stará jak lidstvo samo, touhu po věčném životě. Všemožným způsobem lidé hledali, jak si nějakým lékem či jiným zázračným prostředkem zajistit nesmrtelnost nebo alespoň prodloužit život. A hledají dodnes. Všechna tato snaha se ovšem jeví jako marná. Věčný život není možné získat ani lidskými, ani okultními prostředky. Je to Boží dar z lásky, zaplacený Kristovou krví.

Abychom tento dar mohli získat, je třeba tělo i duši živit eucharistií. To je ten pokrm na cestu, to je ten lék nesmrtelnosti.

Upřímnost naší víry je lidmi posuzována podle toho, jak se chováme k lidem. Bůh však naši upřímnost posuzuje podle toho, jak se chováme k Pánu Ježíši v eucharistii. A to je kámen úrazu. Mnozí lidé ještě souhlasí s tím, že by se mělo žít podle Desatera, čestně a poctivě, ale když začnete vysvětlovat tajemství mše svaté, Ježíšovu přítomnost pod způsobami chleba a vína, je to nad jejich chápání, neposlouchají, odcházejí. Podobně, jako se tomu stalo v dnešním evangeliu.

Aby člověk pronikl do tohoto tajemství, je od něho vyžadován krok víry, krok do neznáma. Vyžaduje pokorné a trpělivé pokleknutí před svatostánkem. Pustit se do rozhovoru s Ježíšem. O svém životě, o své rodině, o svých dětech… Jak jsme si říkali minule, takový vytrvalý život adorace, sv. přijímání a četby Písma nás proměňuje a činí moudrými.

Vzpomínám na jednu ženu, která celý život přijímala svátostného Ježíše, a když už ve staří musela téměř opustit zrak i sluch, přijímala i nadále upoutaná na lůžko tento pokrm věčného života. Po každém svatém přijímání se její tvář rozzářila štěstím. Vztah s Ježíšem, který za svého života vytvořila, ji nyní nesl přes těžkosti stáří. Věřím, že tuto ženu toto časté svaté přijímání připravilo na to nejdůležitější setkání s Ježíšem, které přijde ve chvíli naší smrti. Ježíš k nám přijde tak, jak k nám přichází v eucharistii. Někteří se od něj spolu s dalšími výmluvami odvrátí a řeknou: „Neznám tě.“ Jiní se rozzáří, protože přijde jejich dávný přítel, a v objetí mu vyjádří své štěstí. Pravidelné svaté přijímání nás vede, abychom k tomuto vztahu dozráli.

Někomu v tomto kroku víry možná brání pochybnost: „Jak je možné, že se z kousku chleba stane Boží Tělo, které nás připravuje na věčný život?“ Odpověď slyšíme v evangeliu, kde učedníci reagují: „Pane, ty máš slova věčného života.“ „Tobě jsme uvěřili, že takto budeš s námi, tys nám to slíbil.“ A právě Ježíšovo slovo si propůjčuje kněz při slavení mše svaté: „Toto je moje tělo, toto je má krev, to konejte na mou památku.“ Ale i když je svými ústy vyslovuje kněz, stojí za ním sám Ježíš, který je vyslovuje celou svou bytostí. To Ježíšova slova mají moc proměnit chléb a víno ve svátost, která je pokrmem na cestu do věčnosti a lékem nesmrtelnosti.

Kdo přijímáme bez vědomí velikosti tohoto daru, přidejme vědomí toho (úžas nad tím), jaký poklad se nám nabízí. Kdo nechává tyto záležitost jen na svátky, nechejme se vyburcovat k pravidelnému přijímání. Kdo nechává našeho hostitele čekat (pro světské starosti) již po nějaký rok, bijme na poplach. Přeji nám všem, aby se to podařilo.