Svátek světla, mateřství a zasvěceného života

Text k zamyšlení u příležitosti svátku Uvedení Páně do chrámu | 2. února 2014

Hromnice jsou svátek, kdy vidíme Josefa a Pannu Marii, jak přináší dítě Ježíše do Jeruzalémského chrámu. Je to svátek světla, svátek mateřství i zasvěceného života.

Svátek světla

Maria s Josefem přináší Ježíše do Jeruzalemského chrámu. Ten pojmul tisíce lidí. A přesto Ježíšova přítomnost neujde pozornosti. Dva proroci zde na něj čekají a mezi stovkami dětí v něm poznávají Mesiáše. Simeon vidí Ježíše a pronáší modlitbu, kterou se křesťané už po století modlí před spaním: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji. Neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům, 
a k slávě tvého izraelského lidu.“

Smrt je tma, které se bojíme. Ježíš je světlo, které tuto tmu poráží. Kdo ho najde, kdo ho obejme v náruči, získá pokoj, o kterém Simeon hovoří. Kdo přijme Krista, získá klíč k nebeskému království a může říci se Simeonem: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka…“ Našel jsem to, pro co jsem na svět přišel, a mohu se vrátit zpět k Bohu.

Svátek mateřství

Josef a Maria přináší Ježíše do chrámu a jsou tak vzorem pro všechny rodiče. Co to znamená přinášet děti do chrámu?

Umřel člověk a stanul před Božím soudem. Vědom si svých hříchů, hned se začal omlouvat: „Pane, já vím, jsem veliký hříšník, nevěřil jsem, do kostela jsem v neděli nechodil…“ Tu ho přeruší anděl, který zapisuje a povídá: „Počkejte, v záznamech máme, že jste dlouhá léta v kostele ani jednu neděli nechyběl.“ „Ale já si nepamatuji, že bych mše navštěvoval, tak jak bych tam mohl být?“ „Á, už to mám,“ povídá anděl, „vás tam přinesla vaše máma.“ „Moje máma? Jak by mě tam mohla ta chudinka malá přinést? Byla ráda, že se tam sama  dobelhala!“ „V srdci, chlapče, ve svém milujícím srdci vás tam přinesla,“ odpověděl na to anděl.

Je krásné, dobré a důležité, když se rodiče modlí za své děti, když je přivádí ke Kristu, dokud je čas. Dětství během pár let uteče a po zbytek života sklízíme, co jsme zaseli. Kéž je naší sklizní víra, naděje a láska našich dětí. Naši přítomnost zde v kostele a naše rozhodnutí sem přijít jistě nikdo nenahradí. Přesto je třeba, abychom své blízké denně ve svém srdci sem do domu Božího přinášeli.

Svátek zasvěceného života

Maria a Josef nejsou obyčejná rodina. Obětují své životy, své plány, zříkají se sami sebe. Tím jsou velkým vzorem i pro všechny řeholníky. Zde vidíme Josefa a Marii přicházet do jeruzalémského chrámu, aby splnili Zákon. Poslouchají Boží předpisy, i když jim hrozí nebezpečí, plní to, k čemu je zavazovala jejich víra. Jejich dar – dvě holoubata byl darem chudých lidí. Vystihuje, že žili skromným životem. Král celého vesmíru pojí svůj pozemský osud s chudou rodinou. Jejich budoucnost není zajištěna jměním, ale Boží přízní a ochranou. Žijí poctivě podle Božího zákona, pracují, a Bůh jim žehná, aby měli vše, co potřebují ke štěstí.

Josef a Maria slouží Kristu a vznikající církvi. Stali se vzorem pro mnoho zasvěcených osob, které se vzdávají sami sebe, aby mohli naplno sloužit Bohu a lidem. Stát se řeholníkem či řeholnicí je Boží povolání, které bylo v našich zemích dlouhou dobu potlačováno a pronásledováno. Lidé skoro zapomněli, že se mají ptát: „Pane, kde mne chceš mít Ty?“ A přitom právě v tom spočívá naplněnost a štěstí našeho života. Bůh má pro nás připravenu tu nejlepší cestu, ale kdo se Boha ptá, zda je jeho cesta povolání do manželství, do řehole nebo ke kněžství? Správná cesta životem není vždy ta nejjednodušší. Ale přinese velké požehnání. Kéž mladým lidem nechybí odvaha položit si tuto otázku a vydat se po správné cestě. Kéž nechybí odvaha ani rodičům, aby dětem ukazovali možnost všech těchto způsobů života, ke kterým je Bůh může povolat.

Kéž jsme těmi, kdo našli světlo svého života – Krista. Kéž sem ve svém srdci přinášíme všechny ty, kteří tak z nejrůznějších důvodů nečiní. Kéž každý z nás může naplnit své dny posláním, které nám Bůh připravil. To pak umožněme zvláště našim dětem.