Svátost manželství

Text k zamyšlení u příležitosti 21. neděle v mezidobí | 26. srpna 2012

Po každé svatbě vyprovázím novomanžely až k prahu hlavního vchodu a tam jim připomínám, že stojí nikoli v cíli, ale na startovní čáře života. Vstup do manželství není cíl lidského snažení (jak předesílají mnohé lidové zvyky – např. chomout), ale vyjití na společnou cestu. Manželství je způsob, jak život prožít. A ne ledajaký. Manželství je od počátku stvoření v Božím plánu pro člověka.

Od prvních knih písma čteme o tom, že Bůh s manželstvím pro člověka počítá. Bůh stvořil člověka: jako muže a ženu. Prožít plně toto spojení znamená prožít plně lidství. Katechismus říká, že manželství znamená vytvoření nejvnitřnějšího společenství celého života muže a ženy. Toto je pak zaměřeno ve prospěch manželů samotných a také na zplození a výchovu dětí. Pán Ježíš tento svazek povýšil na svátost. Mnohokrát právě k manželství přirovnává vztah Boha a církve. Manželé se tedy mohou inspirovat k ryzosti a opravdovosti svého vztahu a naopak na manželské lásce můžeme my všichni více pochopit Boží touhu po člověku, že máme být připravení jako nevěsta pro svého ženicha.

V dnešním druhém čtení slyšíme slova sv. Pavla, která při letmém poslechu mohou znít zvláštně, jakoby ani nepatřila do dnešní doby. Podřídit se muži? Muž, a hlavou ženy? „Žil v jiné době ten sv. Pavel,“ řekneme si. Toto čtení přitom přináší obrovskou hloubku i pro dnešního člověka. Musí se ale přečíst a přijmout celé. Možná díky vytrženým větám z kontextu, jej dnes nedokážeme plně pochopit. Když se dnes řekne: muž je hlavou ženy, žena se hned brání a che být „alespoň“ krkem, který si již hlavu nějak osedlá… a vzniká napětí a zcestný výklad celého úryvku. Muž může být hlavou, pokud žena bude srdcem tohoto společného „organismu“. Žena může ctít svého muže, ale ten musí naplnit svou úlohu. A totiž: milovat svou ženu, jako Kristus miloval svou církev. A ten miloval až na kříž.

Při duchovní obnově vyprávěl Mons. Vojtěch Šíma osobní zkušenost toho, kdy se manželé dokázali sejít při společné modlitbě a kdy jim právě tento „opěrný bod“ zajistil stabilitu vztahu. V církvi považujeme manželství za nerozlučné. To vyplývá jednak ze samotné podstaty lásky, jednak z podobnosti Boží věrnosti k člověku a také ze vzájemného odevzdání, které po Kristově vzoru sahá až po smrt na kříži. Sami ale víme, jak jsme slabí. A že ne vždy máme dostatek sil svazek manželství uhájit. Kéž tedy každé manželství, ať už bylo uzavřeno ve dnech minulých či před více jak čtyřiceti lety, čerpá z hlubin Kristovy lásky. Jen tak budeme mít dost sil k tomu, abychom Boží záměr s námi naplnili.