Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Svátosti v obnovené liturgii

Člověk je homo festivus – člověk slavící. Jako křesťané známe sedm svátostí. Každá z nich odpovídá na určitou situaci v našem životě (narození, změna stavu, provinění, nemoc). Jedná se o chvíle, kdy se zásadně změníme nebo pro něco rozhodneme. A to je vždy důvod ke slavení. A toto společné slavení svátostí se děje v liturgii.

Co to slovo znamená? Slovo liturgie pochází z řečtiny a znamenalo veřejnou službu pro lid či stát. Například bylo při oslavě nějakého svátku přikázáno bohatému člověku vystrojit (na jeho náklady) hostinu pro chudý lid. Liturgii můžeme tedy chápat jako slavnost, ve které se bohatý dobrodinec dělí o své bohatství s ostatními. Liturgie je slavnost, ve které Bůh nabízí své dary (svátosti) nám lidem. Při liturgii nás Bůh obdarovává odpuštěním, uzdravením, svou blízkostí a my mu děkujeme a chválíme ho. To je podstata liturgie. Abychom mohli liturgii rozumět a slavit, je potřeba mít stále toto na paměti.

Někteří lidé na to zapomněli. Přijdou do kostela a netuší, že je chce Bůh obdarovat. Jsou spokojeni sami se sebou, a tak přijdou s postojem farizea z dnešního evangelia: „Bože, jsem tak dobrý, že jsem si přišel splnit nedělní povinnost.“ („Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.“) Od Boha nic nečekají, a tak ho neprosí. Neprosí ho, a tak si myslí, že od něj nic nedostávají. Mají pocit že nic nedostávají, a tak ho ani nechválí. Účastní se mše, křtin, či jiné slavnosti, odsedí ji, odstojí ji, ale neslaví ji. Aby se to změnilo, aby mohli prožít krásu a hloubku liturgie, je potřeba víry – vztahu s Bohem. Kde není víra, není pokora před Bohem, není vděčnost k Bohu a bez těch se slavení liturgie neobejde. Když se takový člověk octne v kostele má jediné přání: „Jen ať to tu netrvá dlouho.“ Neví, že je nesmírně blízko velikému bohatství, které by ho mohlo učinit šťastným, kdyby mu rozuměl. Podobá se člověku, který sedí v tmavé jeskyni na zlatých valounech. Ty ho tlačí a studí a on má jediné přání – dostat se ven. Proto je důležité, abychom si znovu a znovu připomínali, co nám svátosti nabízejí, aby se znovu a znovu vysvětlovalo, co se při jejich slavení děje. Je třeba nezůstávat ve tmě, ale vidět a přijmout bohatství, které nabízí sám Bůh.

n_171

Je mnoho skutečností, které nám pomáhají, aby liturgie povzbudila naši víru. K plnému vnímání nám pomáhá i vnější krása: soustředěná služba ministrantů, výzdoba, zpěv… Jedna paní byla na pohřební mši svaté. Zpěváci krásně zpívali, všude byly krásné květiny, kněz mluvil o naději na vzkříšení z mrtvých, o Kristu, který nás vysvobozuje ze smrti, a nebeském Otci, který nás čeká s otevřenou náručí. Není divu, že byla paní naplněná útěchou a pokojem. V tomto rozpoložení přišla mezi nevěřící lidi a řekla jim: „To byl ale krásný pohřeb.“ Ti na ni nechápavě hleděli a hned ji uzemnili: „Co to povídáš? Ty ses zbláznila! Co může být na pohřbu krásného?“ Víra v Boha, kterou společně zakoušíme a prožíváme při slavení svátostné liturgie. Tak zní odpověď.

Kéž by stále více lidí přicházelo do kostela s vírou a vědomím, že je tu živý Bůh, bohatý a připravený obdarovávat. Kéž by stále více lidí odcházelo podobně šťastných jako zmíněná paní z pohřbu. Když takto prožijeme liturgii a šťastní přijdeme třeba mezi nevěřící, pak nejlépe oslavíme Boží velikost. Kéž je pro nás každá liturgie skutečnou oslavou Boha a ne jen prázdným divadlem. Je to v našich rukou.

520 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *