Trpící „Boží služebník“

Text k zamyšlení u příležitosti 24. neděle v mezidobí | 16. září 2012

Když se řekne královský služebník, vybavíme si nějakého zdatného rytíře na krásném koni v plné zbroji nebo dobře živeného lokaje v hedvábném kabátci. Bůh, král světa a celého vesmíru, má také své služebníky. Mnohé ale překvapí, jak vypadají a jak se jim vede. Názorná ukázka zazněla v prvním čtení: „Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.“

To nezní nijak zvlášť. Není se tedy čemu divit, že se svatý Petr v dnešním evangeliu lekl, když začal Ježíš mluvit o tom, že Mesiáš je Boží služebník a jeho služba bude spojena s utrpením a křížem. Vládnout s Kristem to ano. Ale proč do rozmnožování chleba, uzdravování, kázání, chození po vodě, a tak dál, tahat utrpení?

Utrpení je tajemství, které nás zneklidňuje. Jako takové nepatří do Božího plánu. Až první hřích vnesl utrpení do lidského života. A Bůh lidské rozhodnutí respektuje, ale nenechává nás samotné. Sám do života člověka vstupuje a dává utrpení nový smysl. Proč musíme trpět? Proč musí trpět nevinní lidé nebo malé děti? Odpověď můžeme hledat v příběhu:

Mniši jednou přijali do kláštera člověka závislého na alkoholu. Když se u něj projevila abstinenční krize, začal křičet a naříkat. Mniši to nemohli vydržet a šli za opatem, aby mu dovolil alespoň sklenici vína. „V žádném případě,“ pravil opat. „Ale on trpí,“ prosili mniši. „To je v pořádku, protože u hříšníka utrpení očišťuje duši od hříchů.“ „Ale my trpíme s ním,“ stěžovali si mniši. „I to je v pořádku, protože u zbožného utrpení prověřuje víru a očišťuje lásku k Bohu i bližnímu,“ zakončil opat rozhovor.

U Ježíše nebylo třeba nic prověřovat ani očišťovat. Otce znal a hříchy neměl. Nám ale utrpení může prověřit víru i očistit lásku. Někdy se ptáme: „Jaký je Bůh Otec, když dopustil takové utrpení svého Syna? Proč to dopustil?“ A odpověď zní: „Protože nás miluje. Přes všechny hříchy a hrůzy, kterých je člověk schopen, nás Bůh nepřestal milovat a zachraňovat. Utrpení Syna je přitom utrpením samotného Otce.“ A tu se nabízí další otázka: „Byl bych já schopen takové lásky? Lásky, která se obětuje pro záchranu a věčné štěstí druhého?“ A odpověď je pro nás důležitá: „Není rozhodující, jestli jsem takové lásky v této chvíli schopen, ale jestli k ní směřuji, jestli k ní dorůstám. A pohled na nevinného trpícího Krista, rozjímání nad jeho křížem, mi v tom může pomoci.“

Je třeba si ještě uvědomit, že každým svým hříchem Krista znovu mučíme, či dokonce zabíjíme. A on odpouští. I když je někdy lidské utrpení veliké, nikdy se nedá srovnat s utrpením Krista. On je jediný nevinný beránek, který snímá hříchy světa, všichni ostatní jsou jen jeho obrazem. Není slzy nevinného, která by nevytékala i z Kristových očí. V utrpení jsme Kristu nesmírně blízko. Ať už jsme svědkové nebo účastníci utrpení, se kterým nemůžeme nic dělat, přijměme ho a dovolme mu, aby očistilo, prohloubilo naši víru a lásku. A nezapomeňme každou těžkost obětovat za ty, kdo to potřebují.