Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Účast křesťanů na společenském životě

Text k zamyšlení u příležitosti 18. neděle v mezidobí | 31. července 2011

Co je to autorita? Abychom tento termín správně pochopili, poslechněme si příběh.

Jeden zbožný muž žil svatým životem. Jeho příklad brzy přilákal i jiné dobré muže a vytvořili kolem něj společenství. Vznikl řád a onen světec se stal jako přirozená autorita jeho představeným – opatem. Když zemřel, vznikla otázka: Kdo na jeho místo? Mniši mezi sebou hledali a pak vybrali toho nejprostšího. Ten se zeptal: „V čem spočívá poslání opata?“ „Budeš dbát na dodržování pravidel a urovnávat spory. Když se nebudeme moci na něčem domluvit, ty budeš mít poslední slovo a rozhodneš.“ „A co když se moje rozhodnutí nebude někomu líbit?“ „Musí se mu podřídit, protože jako opat jsi formální autorita a ta se musí respektovat.“ „A co když mě posedne zlý duch a zneužiji svého postavení? Co když nebudu jednat jako spravedlivá a laskavá autorita, ale dopustím se zvůle?“ „Neboj se, zvůli poslouchat nebudeme a zlého ducha z tebe vyženeme.“

Autorita může být zkušený, vážený člověk (přirozená autorita) nebo nějaký úřad, zaměstnavatel, soud, atp. (formální autorita). Autorita má jednat pro společné dobro všech lidí. Pokud jedná v zájmu společenství, rozhoduje podle zákona a respektuje mravní řád, máme ji poslouchat.

Někdy se však autorita zvrhne ve zvůli. Příkladem nám může být doba totality. I když se režim oháněl zájmy lidu, pošlapával základní lidská práva: na svobodu projevu, pobytu, vzdělání, podnikání, atp. Jedince vedl k závislosti a otroctví. Na jedné straně dostaneš práci, byt a jídlo, na druhé straně budeš dělat jen to, co ti dovolíme. Nejsou důležité tvé schopnosti a nadání, ale tvá loajalita.

Co z toho vzniklo? Někteří lidé se odnaučili starat se o sebe. V dnešní době svobody neumí přežít. Jiní lidé rezignovali, schovali se do ulity svého soukromí a žijí, jako by je společnost a svět kolem nezajímal.

Na druhou stranu můžeme pozorovat, jak se osvobozené autority chápou ti, kteří ji postupně zase převádí ve zvůli. Deformují zákony, nerespektují mravní řád a nemyslí na společné blaho.

Dnešní téma nám připomíná, že je naší nejen občanskou i křesťanskou povinností nad tím přemýšlet a nebýt lhostejní. Starat se o sebe, o to co se děje, mít zodpovědnost za rodinu, obec, stát. Přemýšlet nad tím, koho volím, a vystupovat proti bezpráví. Usilovat o to, aby autoritu zastávali lidé, kteří jsou jí hodni. To jsou dovednosti, kterým je třeba se učit. Někdy velmi pracně. To úsilí nespočívá jen v tom, že tu a tam podepíšeme nějakou petici či založíme občanské sdružení. To by bylo málo. Katechismus uvádí, že spoluúčast na životě společnosti začíná výchovou a vzděláním. Pro nás, křesťany je tedy rodina a výchova dětí prioritou. Je to oblast, ve které můžeme naší společnosti velmi prospět a pomoci.

Chci poděkovat vám všem, kteří přijímáte děti a vychováváte je. Touto cestou se stáváte nadějí, že i v naší společnosti může být demokracie očištěna od sobectví a sebestřednosti… že budeme směřovat k obecnému blahu.

Co to je obecné blaho? Aby se mohl člověk rozvíjet, potřebuje zázemí. Dítě rodinu, atlet sportovní klub, muzikant orchestr, lékař svůj tým a kolegy, se kterými konzultuje svá rozhodnutí… Jejich vzájemná spolupráce vytváří obecné blaho a obohacuje celý svět. Předpokladem jsou tři pravidla:

  • Společenství musí respektovat osobu,
  • osoba musí pomáhat společenství, aby se rozvíjelo a rostlo.
  • To se musí dít v míru – ve vzájemné úctě a lásce.

Jak přispíváme k obecnému blahu, zjistíme, když si odpovíme na tyto otázky:

  • Znám skutečné potřeby a přání svých nejbližších?
  • V čem konkrétně přináším užitek své rodině, farnosti, obci?
  • Prosazuji své názory trpělivou laskavostí?
571 Total Views 2 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *