Uzdravující setkání

Text k zamyšlení u příležitosti 2. neděle velikonoční (Jan 20,19-31) | 28. dubna 2019

Velký problém dnešní doby je, že se člověk vzdaluje od světa, ze kterého povstal, a je pohlcován světem, který si vytvořil. Zapomíná, že je dítětem Božím, a stává se opuštěným a v hloubi duše nešťastným sirotkem.

Proč se lidé vzdalují od Boha? Jednoduše řečeno: pro radosti a pro starosti. Svět je tolik lákavý, že na Boha zapomenou. Anebo prožijí zklamání, pro které na Boha zanevřou. Nic jim nepomáhá domlouvání, vysvětlování, svědectví. Jsou zaslepení či zatvrzelí. Z tohoto stavu je může vysvobodit jedině osobní setkání s živým Ježíšem. Tak nám to vypráví i dnešní evangelium.

Tomáš, dobrý a velmi oddaný Ježíšův přítel, před pár týdny prohlašoval: „Pojďme s Ježíšem do Jeruzaléma i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Věřil Ježíšovi tak, že byl ochotný s ním zemřít. Ale v dnešním úryvku je plný skepse: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ To je postoj člověka, který se uzavřel ve světě zklamání a smutku. Pak ale přijde Ježíš. „Dotkni se mých ran. Nemysli jen na svou bolest, ale na to, co jsem pro tebe vykonal. Nepochybuj, ale věř!“ Tomáše, který byl pohlcen smutkem a zklamáním, Ježíš vrací do světa radosti a naděje. Uvádí ho do reality, kde Bůh není mrtvý, ale žije a dělí se o svůj život s lidmi.

Když tedy na nás dopadne kterýkoli výše zmíněný problém a budeme mít pocit, že snad Bůh není, vzpomeňme si, že to je právě ta chvíle, kdy je třeba se vydat za Ježíšem. Hledat ho se stejnou touhou, jakou měl v srdci apoštol Tomáš. Může se stát, že někdy ztratíme víru, ale kéž nikdy neztratíme směr. Jen Kristus má moc naši víru opět probudit a posílit. Kéž každá naše krize víry skončí oním Tomášovým vyznáním: „Pán můj a Bůh můj.“

Řekli jsme si, že krom starostí odvádí lidi od Boha i světské radosti. Jak se ale mnozí přesvědčili, není to cesta, která by vedla ke štěstí. Vypráví o tom jeden příběh:

Jednoho dne přišel za opatem velmi bohatý muž a pravil: „Mám problém. Víte, ztrácí se mi radost. Postavil jsem si honosný dům, ale přestal mě těšit. Tak jsem koupil vzácného koně, ale zranil se. A kdykoli ho vidím, je mi do pláče. Začal jsem tedy sbírat obrazy, ale raduji se z nich vždy jen pár dní, a pak mne zase přepadá smutek a skleslost. Už delší dobu však pozoruji vás. A mám pocit, že i když nic vzácného a krásného nemáte, vypadáte pořád spokojeně a šťastně. Jak je to možné?“ „Víte, dobrý muži,“ pravil na to opat, „vy jste se naučil radovat z toho, co pomíjí, a proto je i vaše radost prchavá. Já se učím radovat z toho, který je věčný, a proto mi má radost zůstává. Chcete-li radost, která se neztratí, nehledejte štěstí kolem sebe, ale v sobě. Neběhejte za tím, co se vám líbí, ale pozvěte do svého nitra toho, kterému se líbíte vy. Nemilujte svět, ale nechte se milovat Bohem.“

Někdy lidé podléhají pocitu, že budou šťastní, když získají něco z toho, co je obklopuje. Dokonce se za to modlí a říkají: Pane, dej, ať mám dobrou práci, hodně peněz, ať si můžu koupit dům, auto, telefon… abych byl šťastný.“ Ale Tomášův příběh nás učí, že v modlitbě nemáme usilovat o získání věcí, které by nás učinily šťastnými. Říká: Usilujte o setkání s Ježíšem, který vstal z mrtvých. Toto setkání ať je zdrojem vaší radosti. Pravidelné setkání s tím, který vás má rád a kterému na vás záleží. V tom je základ štěstí křesťanů. Nemáme mnoho věcí, ale máme za přítele Božího Syna, který vstal z mrtvých.

Druhá neděle velikonoční je neděle Božího milosrdenství. Ježíš přichází mezi učedníky, kteří ho svým způsobem zradili a opustili, ale místo výčitek je zahrnuje odpuštěním a dává jim moc odpouštět hříchy. S námi jedná stejně. I přes naše selhání, zrady nás nepřestává milovat. S touto myšlenkou odejděme do svých domovů: Není den, hodina či minuta, kdy by nám Ježíš odpíral své odpuštění. Kdykoli se s ním setkáme, jeho náruč je otevřená a jeho srdce plné lásky. Přijímejme toto jeho milosrdenství a šiřme je i vůči ostatním.