Vzpomínková slavnost na bratra Patrika Kuželu

Bratři dominikáni, obec Vlčnov a vlčnovská farnost srdečně zvou u příležitosti 70 let od mučednické smrti bratra Patrika Kužely, jáhna dominikánského řádu, na VZPOMÍNKOVOU SLAVNOST v neděli 25. listopadu 2012 ve Vlčnově.

Program:

9.30 hodin – kostel sv. Jakuba – mše svatá s účastí bratří dominikánů

10.30 hodin – hřbitov – tryzna u symbolického hrobu Patrika Kužely

14.00 hodin – Klub sportu a kultury – beseda o životě a významu Patrika Kužely

K této příležitosti bude vydána publikace Dní sypký suchopár, která představí významného vlčnovského rodáka v krátké životopisné črtě a především v jeho básních z vězení.

Životopis bratra Patrika Františka Kužely

Jáhen dominikánského řádu, bratr Patrik František Kužela se narodil 16. listopadu 1915 jako osmé dítě rolníku Františku Kuželovi ve Vlčnově č. p. 141. Pokřtěn byl hned dva dny po narození 18. listopadu 1915 ve farním kostele sv. Jakuba ve Vlčnově.

Na základní škole vynikal velkým nadáním a po pěti třídách obecné školy ve Vlčnově složil ve svých 11 letech jazykové zkoušky na arcibiskupské gymnasiu v Praze – Bubenči z němčiny a latiny. Byl získán pro studia členem dominikánského řádu nezapomenutelným P. Odilonem Pospíšilem, který v té době působil ve Vlčnově jako lidový misionář. František studoval na arcibiskupském gymnasiu u otců jezuitů jako řádový juvenista bratří Kazatelů s výborným prospěchem. Z kázání jeho spolužáka Antonína Zemka je dochována vzpomínka na bratra Patrika: „Už za svých studentských let nejen že vynikal inteligencí a nadáním, ale snažil se i o sebekázeň a prohloubení duchovního života a v tom smyslu působil i na druhé.“

Byl vzorem sportovce, nadšeného obdivovatele přírody a turisty. V roce 1934 se vydal pěšky z Vlčnova přes Jižní Moravu až na Šumavu a odtud dál do Prahy – z každého místa poslal svým rodičům pohlednice, které se dochovaly v jeho rodném domě č. p. 141. Cituji z jedné ze zaslaných pohlednic svým rodičům a sourozencům datované 6. června 1934: „Snažím se poznávat vlast co nejvíc na vlastní oči, protože si myslím, že se tím rozšiřuje mé vzdělání.“

Po maturitě s vyznamenáním dne 4. června 1935 vstupuje do řádu sv. Dominika v Olomouci, kde absolvoval noviciát a tři roky filosofie. Ve svém dopise píše v té době o prázdninách 6. června  1935 své plány: „Po maturitě mě čeká aspoň 7 let studií. To ovšem již budu patřit řádu. Myslím to vážně a těším se na to, protože si myslím, že v dominikánském klášteře budu na svém místě a budu užitečnějším členem lidské společnosti. Chci být knězem a to řeholníkem, dominikánem… rozhodl jsem se k tomu úplně svobodně…“

V noviciátě a v letech svého filosofického studia pracoval velmi houževnatě – jak to on jediný dovedl – na zdokonalování své povahy a svého duchovního růstu. V dopise rodičům Kuželovým o tom píše ze dne 1. března 1938: „V klášteře se právě také začíná orat, jenomže v duši. Zítra začneme nanovo tu práci, kterou děláme vlastně znovu a den co den a která je vlastně jediný úkol našeho života – znovu a znovu kypřit a hnojit zem své duše, aby se tam zrno Božího slova ujalo, aby bujně rostlo a přineslo co nejbohatší úrodu… po ranní mši svaté to budeme hledět přenášet do denního života – protože bez takové snahy by ranní mše svatá i se svatým přijímáním byla pro naše duše marná, bez užitku. Ovšem to je nejtěžší ze všeho orání, protože to vyžaduje nejvíc námahy a úsilí a užitek nebývá dlouho vidět! No a podle toho, jak kdo bude z nás tu práci dělat poctivě, bude podle toho tolik chleba a úrody nejen pro nás, ale právě i pro vás všechny ostatní, kteří nám zaopatřujete tělesný chléb… vidíte, práce je dost, ovšem k takové práci vás nemůže přinutit nikdo – ani představený, to záleží na osobní svědomitosti každého a na jeho věrnosti k hlasu Božímu…“

František Patrik Kužela nikdy nehleděl na sebe, když se jednalo o to pomoci druhým – bylo to vždy pro něho velkou radostí – mohl-li věnovat něco ze svého času nebo svých důkladných vědomostí svým spolubratřím. Pro své nadání – hlavně pro jazyky řečtinu a latinu – které byly jeho koníčkem (uměl anglicky, německy i francouzsky) byl poslán svými představenými na studia v cizině a v roce 1939 odcestoval do Paříže a odtud do Saulchoir poblíž biskupského města Tournai na belgických hranicích. Měl se stát v budoucnu profesorem na Teologické fakultě.

Když byla právě v témže roce 1939 Česká republika obsazena nacisty, tak se bratr Patrik přidal k hromadné protestní akci Čechů v cizině a napsal československému vyslanci v Paříži protestní výzvu, aby protestoval u všech vlád světa proti tomuto zločinu, se žádostí o zavedení českého vysílání francouzského rozhlasu pro Čechy žijící ve Francii.

O prázdninách v roce 1940 se vrátil do Olomouce a protože se už potom kvůli světové válce nemohl dostat zpět do Francie, tak studoval zde v republice. Chystal se na vysvěcení na kněze v roce 1942 a moc se na tuto svoji službu těšil, jak píše svým rodičům z Olomouce do Vlčnova dne 7. června 1940: „Musím vám sdělit radostnou zprávu a oznámit vám velikou milost jakou udělí Pán mně a mnoha spolubratřím: budeme svěceni na jáhny a tak už vstoupíme s pomocí Boží na poslední stupeň před svatým kněžstvím…“

Na československém vyslanectví se našel jeho protest a proto z Paříže přišel rozkaz od gestapa: „Zatkněte v Olomouci Patrika Kuželu.“ Když byl 25. ledna 1941 odvezen členy gestapa do bývalé vojenské nemocnice v Olomouci, nikdo snad tehdy ani netušil, jak vážně to může dopadnout. Co mu kladli za vinu, o tom sám píše v tajném dopise v srpnu roku 1941: „Po vzniku protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o zavedení české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené ve Francii a Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu, jakmile se ocitla v nepřátelské Říši… udělal jsem to jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to netýká Německa, ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Tak přišli na mé jméno a zatkli mne…“

Ve vyšetřovací vazbě byl v Olomouci a ti, co ho znali a byli s ním, vypravují o jeho statečnosti. Povzbuzoval ostatní, aby neztráceli naději a aby nikdy nezradili. Když přišli gestapáci s tím, aby se vyšetřovanci přidali k Němcům a budou za to ihned propuštěni, tak Patrik to odmítl hned a všem promlouval do duše, aby se nenechali zviklat jejich manévry, protože někteří z nich si chtěli nechat čas na rozmyšlenou. Patrik mluvil o statečnosti a o charakteru, zdůrazňoval jim, že ztratit svou vlast je totéž jako ztratit své rodiče, říkal jim, že i Kristus miloval svou zem a plakal nad jejím osudem. To pomohlo a když gestapáci přišli následující den, tak našli tvrdé, odhodlané muže, kteří řekli: „Nikdy nezradíme!“ Ovšem se nějak prozradilo, že tyto zpevněné charaktery má na svědomí Patrik Kužela svým charismatem a byl ihned v říjnu 1941 odeslán do Brna na Kounicovy koleje a zde si protrpěl tvrdé vyšetřování.

Gestapo poznalo v Patriku Kuželovi nesmlouvavého inteligentního člověka – budoucího českého kněze a to stačilo k tomu, aby byl 21. listopadu 1941 poslán do koncentračního tábora v Osvětimi s obávanou pověstnou známkou RU – Rückkehr unverünscht – návrat nežádoucí. A tak koncentrační tábor brzy zdolal mladé, zdravé, atletické tělo šestadvacetiletého nadějného člena dominikánského řádu Patrika Kužely a to během krátké doby tří měsíců. Bohužel se ani neví přesné datum jeho smrti, ani to jak zemřel, ani co se stalo s jeho tělesnými ostatky. Ale je dochováno svědectví jeho mučednictví, které je vypsáno v knihách „To není sen, Bez hraček a Královská jízda“. Oznamovací telegram o jeho smrti přišel rodičům do Vlčnova ze dne 17. února 1942.

V lemech jeho civilního šatu byly nalezeny jeho zbásněné myšlenky, které jsou přepsány v již zmiňovaných knihách…

30. července 1947 byl Patriku Kuželovi – jako účastníku národního odboje za osvobození – udělen prezidentem republiky Československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Sepsala a v úctě a modlitbách na svého prastrýčka Patrika myslí jeho praneteř Hana