Osobní soud

Text k zamyšlení u příležitosti 32. neděle v mezidobí | 11. listopadu 2012

V druhém čtení jsme slyšeli větu: „… lidem je určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud…“ Umřeme a pak nastane soud. Pro někoho dobrá zpráva, že bude sjednána spravedlnost, pro jiného vážné varování a výzva: Dej si svůj život do pořádku. Čiň pokání, dokud máš čas.

Vidíme, jak dnes lidé před soudy kličkují, odvolávají se, podplácí soudce a využívají mezer v zákoně. U Božího soudu nic takového nebude možné. Jak ukazuje i dnešní evangelium, Bůh nesoudí podle zdání, ale podle pravdy. On zná všechny skryté okolnosti a když po smrti předstoupíme před jeho tvář, budou zjeveny.

Když se mniši ptali starého opata, jak si představuje posmrtný soud, tak jim pravil: „Když člověk předstoupí ve své nahotě před soudce, zalije ho světlo. V tom světle bude vše jasné, odhalené a nic nepůjde skrýt. A celý jeho život se odehraje znovu, se všemi podrobnostmi na obrovském jevišti, kde získá každý čin novou velikost. I úplně malé hříchy nabydou obludných rozměrů a i drobné skutky lásky se stanou velkými a nepřehlédnutelně krásnými. Najednou člověk pochopí, že i malý hřích je veliké zlo, protože musí být smyt Ježíšovou krví a bude ho bolestně litovat.“ „To je hrozné,“ vydechli mniši. „Myslím, že je tu ještě jedna skutečnost, která je nejhorší ze všech,“ povídá na to opat. „A co může být horšího, než vidět na soudu obludnost svých hříchů?“ divili se mniši. „To, že člověk bude bezmocný. Nebude moci žádný hřích ubrat, ani dobrý skutek přidat. Bude plakat nad zlem, které spáchal a nad tím, že nevykonal více dobra, že nevnesl do života více krásy a lásky.“ „Tak to u toho soudu nikdo neobstojí,“ posteskli si zoufale mniši. „Ano, zní to beznadějně,“ pravil opat, „budeme prolévat hořké slzy nad svým bídným životem, ale v tu chvíli k nám přijde Kristus, aby nás utišil. A my konečně pochopíme, co pro nás vykonal a co pro nás stále koná, a začneme ho konečně milovat láskou, která mu od věků náleží. A to je naše spása, to bude naše záchrana,“ dokončil svou řeč opat.

Příběh nám připomíná, že smrtí skončí náš čas, ve kterém se máme stát milovanými a milujícími Božími dětmi.

Nebe, očistec, zavržení

Nejdůležitější otázka, kterou nám pak Bůh položí zní: „Miluješ mě?“ Kdo na ni odpoví jako svatý Petr: „Ano, Pane, ty víš že tě mám rád,“ tomu se otevře cesta do nebe. Kéž by takových lidí bylo co nejvíce.

Pak je tu druhá skupina, o které můžeme v duchu našeho příběhu říci, že bude prolévat slzy, zakoušet Kristovu lásku a nakonec ji s vděčností přijme a celým svým bytím na ni odpoví. Toto zrání v lásce nazýváme očistcem.

Třetí možnost je, že člověk definitivně odmítne milujícího Boha a bude navždy zavržen.

Svatý Jan od Kříže to shrnuje slovy: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“ Kéž na to v každodenním životě nezapomínáme.