Jste návštěvník | Dnešních návštěv

Bezpodmínečná láska

Text k zamyšlení u příležitosti 4. neděle postní | 6. března 2016

Potkali se dva tátové a povídali si o dětech. Jeden říká: „Ten můj kluk mě tak rozčiluje. Schválně dělá všechno jinak, než mu řeknu.“ A druhý otec mu přitakal: „Já jsem ze svých dětí taky někdy nešťastný. Kolikrát je chci chránit, když jim hrozí nebezpečí, ale ony si nenechají poradit. Dělají si, co je napadne, a vůbec netuší, jak nás to s manželkou bolí.“

Takové zkušenosti mají občas všichni milující rodiče. A tak vyvstává otázka, proč se tak děje. Proč někdy děti trápí rodiče?

Psychologie by nám vysvětlila, že se děti potřebují odpoutat od rodičů, aby se staly samostatnými a dospělými osobami. Překračují stanovené hranice, aby poznaly svět a naučily se v něm žít.

Dnešní evangelium nám zase ukazuje, jak a proč trápíme my svého nebeského Otce. Ježíšův příběh o milosrdném otci také říká, že svými chybami vstupujeme do školy lásky. Každý člověk je stvořen pro lásku. Touží po ní, a když ji nalezne, je šťastný. Ale pravou hodnotu lásky poznáme, až když přijde zkouška, zkouška utrpením.

Milosrdný otec nechá syna, aby odešel z bezpečí rodného domu. Dá mu svobodu, která ho takřka zničí. Není to však projev lhostejnosti. Naopak, dá mu podíl na svém majetku, dá mu právo se rozhodnout. Když syn odchází, otec celou dobu trpí. Myslí na své dítě a vyhlíží ho. I když syn odešel, otec ho neopustil. Odešel z domu, ale v srdci zůstal. A jakmile je to možné, tak ho obejme, políbí a odpustí mu, zahrne ho svou láskou. Neodkládá odpuštění, projeví mu důvěru (boty, šaty prsten), vrací mu tím ztracenou důstojnost.

Někoho napadne: „A je to výchovné, není to rozmazlování? Neměl by být nejdřív potrestán?“ Láska je spravedlivá, když dává člověku to, co potřebuje – šanci začít znovu a lépe, šanci poučit se a začít skutečně milovat. Ne jen sebe, ale i toho, který mi prokázal milosrdenství. Nejde zde jen o prázdné odpouštění. Syn mohl přijmout Otcovo odpuštění jen díky tomu, že si dobře uvědomoval svou chybu, přiznal ji a litoval – to je důležitá okolnost. Bez lítosti není uzdravení. Je potřeba zakusit důsledky svého špatného jednání.

Hezky si to můžeme představit na příkladu hořící svíčky. Říkáme dětem: „Nedotýkej se!“ ale ony si přesto musí sáhnout. A pak je utěšujeme v náručí. Každý dobrý rodič dává pravidla, varuje, radí, vysvětluje, ale když se dítě spálí, nenechá ho trpět, ale zahrne ho svou pomocí a láskou. A to je věc, kterou si dítě má zapamatovat. Je tu někdo, komu na mě záleží a kdo mě miluje. Takto jedná Bůh s námi a tento model máme i my předávat v rámci výchovy. Každý syn, každá dcera, potřebuje mnoho takových důkazů lásky, aby sami v lásce dozráli a byli milujícími lidmi.

Žít život plný milosrdenství není snadné. Vychází z „vysoké školy lásky“ samotného Boha. A jen s jeho pomocí a pod jeho vedením může přinést dobré plody.

Aby člověk mohl milovat a odpouštět, musí sám zakoušet lásku a odpuštění. Když se toho nedočkáme u lidí, nezoufejme a přijímejme ho z Boží náruče. Bůh sám může doplnit to, čeho se nám nedostává. On sám nám dá sílu k milosrdenství, které můžeme vnášet do tohoto světa jako jeho největší dar.

n_299

Známe obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kde je srdce malováno s plamenem. Je to symbol planoucí lásky. Kéž by nám tento plamen nikdy nescházel, kéž nám jej připomíná i věčně zářící světlo na svatostánku. Ježíš je zde, stále připraven odpustit, obejmout a pozvednout k novému začátku.

783 Total Views 1 Views Today

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *