Kdo přijme jedno z takových dětí…

Text k zamyšlení u příležitosti 25. neděle v mezidobí (Mk 9,30-37) | 23. září 2018

I když je hlavní myšlenka dnešního evangelijního úryvku věnována pokoře a skromnosti, my se zaměřme na závěrečnou část Ježíšovy řeči, kde se hovoří o dětech:

„Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Jak můžeme této větě rozumět?

Zplodit dítě znamená přivést na svět člověka, který má nejen tělo, ale také nesmrtelnou duši. Všechno, co uděláme, postavíme, vymyslíme, jednou zanikne. Ale při zrodu nového života spolupracujeme s Bohem a vzniká bytost, která bude žít věčně. To je veliká událost. A my za tuto bytost neseme zodpovědnost. Tím, co do ní vložíme, jak ji vychováme, ve velké míře ovlivňujme, jaká bude. Dobrou, láskyplnou výchovou v dětství jí můžeme velmi prospět. Špatnou výchovou nesmírně ublížit. Cestu ke šťastnému věčnému životu jí můžeme usnadnit nebo zkomplikovat. A toto vědomí probouzí v uvažujícím člověku velikou pokoru. Jak mohu já splnit tak veliký úkol? Jak mohu někoho připravovat na život věčný v nebi? To přece není v lidských silách. Je třeba přijmout, že dobrá výchova je nadlidský úkol, který se může zdařit jen s velkou Boží pomocí. Dobrá výchova je služba dítěti, které jsme přijali, ale také Bohu, který nám jeho život svěřil.

„Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech,“ říká Ježíš učedníkům. A my tomu můžeme rozumět i tak, že kdo přijme rodičovství jako službu dětem i Bohu, bude patřit mezi první v Božím království. Co to obnáší? Mnoho rodičů se chybně ve výchově zaměřuje jen na to, co momentálně chtějí jejich děti. A nabádají k tomu i některé rádoby moderní výchovné metody. Služba dětem ale neznamená být otrokem jejich přání. Je třeba se ptát, co je pro dítě opravdu dobré, co si při výchově přeje Bůh. Stává se, že rodiče pod rouškou péče o dítě, které se musí po „náročné“ sobotě vyspat, ho nevezmou v neděli do kostela. Dítě nemůže chodit do náboženství, protože má kroužek. Prvňáček je odhlášen z náboženství, protože se mu tam nechce. Je pravda, že zde nejde o chybu dítěte, ale selhání rodičů. Taková výchova nemůže vést k cíli.

Jeden student psychologie dostal za úkol zjistit, co nejvíce trápí seniory v domovech důchodců. A tak velmi pečlivě vytvořil dotazník s mnoha otázkami: Co vás nejvíc trápí? Zdraví? Sousedé? Samota? Ztráta soukromí? A tak podobně. Když se pak začal podle dotazníku vyptávat jedné babičky, dostal odpověď: „Mladý pane, trápí mě různé věci, ale na to, co mě trápí nejvíc, jste se nezeptal.“ „A co vás tedy trápí nejvíce?“ „Strach o to, co bude s mými dětmi, až zemřou. Strach o jejich věčný život. To je nejtěžší bolest mého stáří.“

Jeden kněz říkával při křtu rodičům: „Snažte se své děti v mládí tak vychovat, abyste se o ně ve stáří nemuseli strachovat. Vychovávejte je, aby byli nejen úspěšní lidé, ale také dobří a zbožní křesťané. Ale co když se, přes všechnu snahu, výchova nezdaří tak, jak by bylo potřeba? Pak vzpomeňme na svatou Moniku. Když viděla nezvedený život svého syna Augustina, denně se za jeho obrácení modlila. A o svém strachu o jeho spásu s ním otevřeně mluvila.“

Provázejme děti v každém věku modlitbou a žehnáním. A když máme strach o jejich spásu, tak jim to povězme. Mluvte s nimi o věčnosti a potřebě se na ni připravit. Když takto mluví starý člověk, tak to má velkou váhu, protože už ví, o čem mluví. A když takto hovoří rodič, tak to je o to silnější, protože to neříká jen ze strachu o dítě, ale i s velikou láskou.